Raně gotický kostel sv. Mikuláše ze 13. století byl po požárech v letech 1420 a 1648 přestavován. V interiéru se dochovala cenná barokní výzdoba – sochy M. B. Brauna a nástěnné malby I. Raaba. Na jižní straně se dochoval gotický profilovaný portál, členěný sloupky. Na stěnách najdete cyklus 24 výjevů ze života sv. Klementa z roku 1760.

Zvětšit mapu

Třebaže písemné prameny hovoří o vysvěcení kostela v Benešově již v roce 1070 a toto stáří potvrzují i prameny archeologické (objev slovanského pohřebiště z 11.století při přístavbě školy čp.372 Na Karlově v letech 1989 – 1990, nález záušnic při výzkumu minoritského kláštera v roce 1940), je dnešní stavba podstatně mladší. Vznikla totiž ve 13. Století, tedy v době intenzivní stavební činnosti ve městě – připomeňme namátkou založení minoritského kláštera, špitálu s kostelíkem sv. Alžběty a o něco málo později výstavbu Konopiště.

   Kostel stojí na vrcholu návrší Na Karlově při západním okraji hřbitova. Jedná se v podstatě o bazilikální trojlodí, jehož průčelí asanovala generální oprava z let 1968-1969. Po odstranění starých nánosů se na západní stěně ukázala nároží střední hlavní lodi a lodí bočních, armovaná kvádry z červeného pískovce a žuly a veškeré základní obrysy stavby včetně původních oken, vzniklé zhruba ve 3.čtvrtině 13.století. Orientovaná stavba, jak již bylo výše uvedeno, je trojlodní bazilikou s polygonálně ukončeným presbytářem. Boční lodě zevně bez přerušení dosahují až k závěru kněžiště, uvnitř je však člení sakristie, a sice při severním boku presbytáře stará, zaklenutá valenou klenbou, a při jižním nová, plochostropá. Z osy západního průčelí střední lodě vystupuje předsíň čtvercového půdorysu zaklenutá stlačenou valenou klenbou. Další předsíň, tentokrát na obdélném základu, přiléhá k boku jižní lodi.

   Do kostela lze dnes vstoupit dvěma vchody, a sice od západu a od jihu. Hlavní vstup od západu je vymezen lomeným portálem, jehož široce zkosená hrana je probrána výžlabkem. Zbytek profilovaného ostění s lidskou maskou, dnes takřka neznatelnou, zachovaný při severní venkovní zdi předsíně, vypovídá o možnosti původního bohatšího členění vstupu. Portál je dnes zvnějšku poškozen osazením historizujících dveří, neboť část profilu byla tehdy osekána.

Jižní boční portál, dnes krytý renesanční předsíní s datem 1583, je ještě ústupkového schématu; má hruškovou profilaci, která již beztížně ubíhá vzhůru. Mezi dvěma výžlabky, v pravoúhlém ústupku, je vložen prut oblého profilu završený pod náběhem záklenku po obou stranách kalichovitou hlavicí, zdobenou vegetativními motivy. Následuje opět hruškovec mezi dvěma výžlabky. Výtvarnou formou se hlásí ke směru, který se u nás šířil prostřednictví cisterciáckých hutí. V této souvislosti lze připomenout podobně koncipovaný portál kostela sv. Apolináře v Horšovském Týně z doby kolem roku 1250, portál dominikánského kostela sv. Kříže v Jihlavě z roku 1260, či portály kostela Narození P. Marie v Domažlicích a farního kostela ve Dvoře Králové ze 70. let 13. století. Obdobně profilované ostění má i portál kostela sv. Václava ve Chvojínku rovněž ze 70. let 13. století.

   V roce 1294 bylo město a zejména jeho význačné stavby – minoritský klášter a nejspíše i farní kostel – postiženy požárem. Po tomto datu bylo upravováno kněžiště. To je oproti lodi zvýšené o jeden stupeň a zaklenuto jedním polem křížové klenby, v závěru pak paprsčitě. Okna jsou ve svých špaletách široce vyžlabena a těsně pod jejich vysokými parapety probíhá profilovaná římsa, na kterou nasedá nosný systém žebrové klenby, tvořený okosenými a uprostřed mírně vyžlabenými příložkami, které provázejí po obou stranách oblé výběhy přízedních žeber. Střední příložky jsou pod patkami výběhů žeber zakončeny polygonálními hlavicemi se zvýrazněným abakem (krycí deskou). Hlavice zdobí jednak symboly čtyř evangelistů s nápisovými páskami – býk-Lukáš, lev-Marek, orel-Jan, anděl(člověk)-Matouš – dále gryf, kozoroh a motivy vegetativní. Patky přízedních žeber jsou opatřeny polygonálními soklíky.Pro gotiku typické je i pojetí závěru kněžiště, kde je stěna mezi okny redukována na minimum a kněžiště je tak díky velkým oknům otevřeno přístupu světla, které významným způsobem modeluje detaily architektury a zároveň má i liturgický význam. Zmíněné tendence jsou typické pro architekturu 40.let 14.století. Dílem gotiky je i obdélný sanktuářový výklenek uzavřený původními dvířky. Do staré sakristie ústí baldachýnový portálek osazený pozdně gotickými dveřmi se závorkovým zámkem z  doby kolem roku 1500.

   Po obou stranách kněžiště se nacházejí dvě velké, segmentově zaklenuté niky, lemované náročně provedenou edikulou, jejíž na koso postavené postranní pilastry jsou zdobené čabrakou a vykrajovaným vpadlým polem. Záklenky edikul pak vrcholí tupě zahroceným štítem s motivem zubořezu.

   Střední, značně převýšená loď je zaklenuta valenou klenbou, jejíž patky zvýrazňuje mohutná profilovaná římsa probíhající od západní stěny k triumfálnímu oblouku. Klenbu dále člení tři páry trojúhelných výsečí (lunet), jejichž čela jsou prolomena půlkruhově zaklenutými okny. V úrovni přízemí se hlavní loď otevírá do bočních hrotitě sklenutými arkádami, přičemž oblouky v podkruchtí mají  menší rozestupy a jsou zaklenuty půlkruhově. Západní průčelí vyplňuje zděná kruchta, která je konvexně-konkávně-konvexně zvlněná a zdobená štukovými akantovými rozvilinami a dvoulaločnými medailony. Východní strana hlavní boční lodi  je prolomena hrotitě zaklenutým triumfálním obloukem, přičemž patky záklenku jsou ukončeny profilovanou římsou. Úsek zdiva, vymezený triumfálním obloukem a klenbou, je pokryt štukovým baldachýnem, jehož drapérii přidržují andílci.

   Obě boční lodě, výrazně nižší oproti lodi hlavní, jsou plochostropé s nevýrazným fabionem ohraničeným profilovanou římsou. Jižní loď původně dosahovala až k závěru kněžiště. V rámci pozdějších stavebních však byla v její východní části přepážkou oddělena tzv.nová sakristie. Západní čela obou lodí jsou v jedné rovině s čelem kruchty pod stropem předěleny stlačeným pasem rozepjatým v celé šířce lodi. V jihozápadním koutu jižní lodi se nachází zděné válcové těleso, do něhož je vloženo dřevěné šnekové schodiště vedoucí na kůr. Jižní loď je osvětlena dvěmi, severní třemi segmentově zaklenutými okny.

   Vybavení kostela je ve své podstatě barokní. K nejhodnotnějším náleží hlavní oltář z roku 1696, jehož retabulum a nástavec zdobí bohatá akantová řezba. Obraz Assumpty, zasazený do mistrovsky řezaného zlaceného rámu, patří k význačným regionálním památkám deskové malby pozdní gotiky. Vývoj tohoto ikonografického námětu, který zcela ovládl pozdně gotickou mariánskou typologii, je poměrně složitý. K jeho vzniku přispěla zejména dvě témata – Apokalyptická žena sluncem oděná a Korunování P. Marie za královnu nebes. Vlastním východiskem zobrazení je verš Apokalypsy:“A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy“(Zj 1,2). Postupem doby se tak vyhranil typ stojící Madony jako korunované Assumpty, která má kolem hlavy nimbus, kolem celého těla je obklopena paprsčitou sluneční aureolou a stojí na přemoženém měsíci. Pozdní gotika dovršila tento vývoj tím, že celou postavu orámovala květnicí – květinovým věncem – jako symbolem ráje. Takto pojatá Madona má v ruce jablko (v našem případě je drží Ježíšek) a žezlo jako královna nebes a kůrů andělských. Obraz vznikl patrně před rokem 1500 v souvislosti s aktivitami tehdejšího majitele panství Jaroslava ze Šternberka (+ 1495).

   Plastiky na brankách, představující sv. Prokopa a Vojtěcha, pocházejí z okruhu význačného sochaře vrcholného baroku Matyáše Bernarda Brauna (1684-1738) a za jejich autora bývá považován Řehoř Antonín Thény (1695-1759). Datovány jsou mezi lety 1725-1730. Do stejného okruhu náleží i plastická výzdoba kazatelny situované při severním rohu vítězného oblouku. Plášť kazatelny je vymezen čtyřmi volutovými lizénami, z nichž každá nese v horní části atribut jednoho z evangelistů. Středový basreliéf představuje Rozeslání apoštolů. Protáhlé figury jsou podány v živém pohybu a jejich rozevlátá roucha svědčí o řezbářské dovednosti autora. Dojem umocňuje  i polychromie provedená v jemných pastelových tónech. Rovněž stříška kazatelny nese bohatou plastickou výzdobu. Uprostřed je kříž adorovaný andílky, po stranách pak alegorie Lásky s hořícím srdcem v ruce a Víry s kotvou. Celková kompozice se vyznačuje typicky barokní hybností a důrazem na vyjádření duševního rozpoložení postav.

  Do edikuly v severní zdi presbytáře je vkomponován drobný oltářík Bolestné P. Marie v podobě sloupové architektury. Reliéf na tabernáklu představuje sv.Petra uzdravujícího chromého u Krásné brány (Sk 3,1-8). Pod segmentovým obloukem je zavěšen obraz Bolestné P.Marie v rokajovém rámu, přidržovaném andílky. Po stranách jsou postavy sv. Dominika a sv. Jakuba Většího. Kanelované sloupky s korintskými hlavicemi nesou výrazně profilovanou římsu, ústící do nástavce, v jehož centru je figurální skupina Nejsvětější Trojice. Oltářík, výrazně rokokového ladění, což je patrné jak ze zdrobnění měřítka, tak i jemně pastelového pojetí polychromie, je datován do doby kolem poloviny 18. století.

   V protilehlé edikule visí obraz, představující sv. Vendelína. Svatý Vendelín se narodil v 6. století jako královský syn. Zřekl se však svého postavení a žil jako pastýř. Posléze se stal opatem v Tholey. Jeho atributy jsou pastýřská hůl a obrácená královská koruna. Výrazně rokokově laděná kompozice vznikla nejspíše v poslední třetině 18.století.

   Na jižní zdi pod záklenkem vítězného oblouku je zavěšen kříž. Tělo Krista s hlavou mírně nakloněnou k pravému rameni je anatomicky velmi dobře promodelováno a stejně tak i ztišený výraz tváře. Obé svědčí o řezbářské virtuozitě. Dobou svého vzniku náleží do 2. třetiny 18. století.

   V ose severní boční lodi stojí oltář Božského srdce Páně. Jedná se o středně velký dřevěný oltář, jehož plošné retabulum tvoří akantové rozviliny kolem středového zlaceného rámu. Na základě provedení páskového akantu se lze domnívat, že oltář vznikl kolem roku 1720. Jak vyplývá ze zápisů farní kroniky, nacházel se tento oltář původně v kostele sv. Jakuba na Chvojně, ale v roce 1914 po restaurování firmou Kostečka z Prahy, jej František Ferdinand d´ Este věnoval kostelu sv. Mikuláše. Tehdy také byla pořízena u tyrolské řezbářské firmy Ferdinanda Stuflessra socha Božského srdce Páně. Obraz v nástavci představuje sv. Josefa a byl zakoupen v roce 1932. Kromě toho se zde nacházejí ještě další plastiky, a sice sousoší sv. Anny Samétřetí z první čtvrtiny 18.století s nepůvodní polychromií a sochy sv. Terezie z Lisieux a sv. Ludmily, zhotovené v roce 1930 Chrámovým družstvem z Pelhřimova.

   V ose jižní boční lodi se nachází dřevěný oltář sv. Jana Nepomuckého. Pod zalamovanou římsou soklového pásma lemují svatostánek akantové rozviliny a reliéfní řezby zachycující výjevy ze života světce – Zpověď královny, Světec před králem Václavem IV., Světec svržen do Vltavy, Řeka vydala světcovo tělo. Drobné reliéfy se vyznačují velmi dobrým zvládnutím tělesných proporcí a vyváženou kompozicí. Plošné retabulum tvoří bohatě prořezávané akantové rozviliny, dekorující středový oválný obraz polopostavy světce, datovaný do doby kolem roku 1700. V profilované menze tumbového tvaru je vymezen prostor pro Boží hrob.

   Dřevěná, bohatě profilovaná a kartušemi zdobená křtitelnice se hlásí svým pojetím do 2.poloviny 18.století. Sochy sv. Václava a sv. Antonína Paduánského z let 1918-1920 pocházejí rovněž z dílny Ferdinanda Stuflessra z tyrolského St. Ulrichu a stejné provenience je patrně i Madona stojící na pilastru v místě, kde se stýká vítězný oblouk s jižní boční lodí. Varhany byly zhotoveny v roce 1913 firmou Čeňka Škopka z Tábora.

   K význačným památkám rokokové malby patří cyklus 24 obrazů s výjevy ze života sv. Klementa od Ignáce Raaba (1715-1787). Ignác Raab se narodil v Nechanicích u Nového Bydžova jako nejmladší z dvanácti dětí a již od mládí se u něj projevovalo výrazné výtvarné nadání, a proto byl dán do učení k jičínskému malíři J. J. Majorovi. V roce 1744 vstoupil do jezuitského řádu, kde posléze působil jako vedoucí malíř. V letech 1758-1769 a 1771 pobýval Raab v pražském Klementinu. Právě pro klementinskou kolej vytvořil v 60.letech 18.století rozsáhlý, vzdušně pestrý cyklus obrazů ze života sv. Klementa. Svatý Klement byl mezi lety 90-92 zvolen římským biskupem a za vlády císaře Trajána na počátku 2.století poslán do vyhnanství do Chersonesu na Krymu. Kompozice obrazů je oproti mnohým předchozí dílům složitější a také figurální kompozice je bohatší. Úryvky z Nového zákona a vysvětlující latinské glosy mají usnadnit pochopení jednotlivých výjevů.

   Po zrušení jezuitského řádu zakoupil výše zmíněný obrazový soubor pro kostel sv. Mikuláše metropolitní kanovník pražský a benešovský rodák Alois Svoboda. V prostorách kostela jsou rozmístěny následující obrazy:

1. Klement před rozhodnutím obětovat bohům nebo odejít do vyhnanství (CESARIS SENTENTIAM LEGENTE MAMERTINO, AUT DIIS IMMOLARE AUT EXULARE IUBETUR)
2. Klement světí kněze (SACERDOTES CREAT)
3. Klement vyučuje pohany ochromené zázrakem (ET HUICI, MIRACULO ATTONITI DEMILITIS IDOLIS FIDEM CHRISTI AMPLECTUNTUR)
4. Klement zvolen papežem (AD SUMMI PONTIFICATUS DIGNITATEM CAPESSENDAM ADSCISCITUR/ASCISCITUR/)
5. Klement vykládá tajemství víry (CHRISTIANDE FIDEI EXPONIT MYSTERIA)
6. Zázračně ustoupivší moře odkrývá kapličku s Klementovými ostatky (PRODIGO RECEDIT MARE, ET LOCUM MARTIS, AEDICULA AC TUSCULUM, COELITUS ERECTA, CHRISTIANUS INDUCAT)
7. Klement s kotvou přivázanou k hrdlu svržen do moře (IPSE DEMUM CLEMENS AD PENSA COLO ANCORA, IN MARE DEICITUR)
8. Klement píše list korintské církvi
9. Na Klementovu modlitbu vytryskne ze skály pramen (IBIDEM CLEMENTIS IUSSU TERRA EFFODITUR: PROSILIT SCATURIGO SITIENTES RECREATURA)
10. Tam, kde na Klementův příkaz byla kopána země, vytryskl pramen k osvěžení věřících
11. Pohanští kněží se u prefekta dožadují Klementovy smrti (CORAM MAMERTINO, URBI PRAEFECTO, MORTEM CLEMEN. URGENT SACRIFICULI)
12. Klementův křest (SACRO FONTE LUSTRATUR)
13. Klement sv.Pavlem obrácen na víru (CLEMENS EX CONSORTIONE DOCTRINAQUE PAULI AD CREDENDUM IN CHRISTUM PERSUADETUR)
14. Svatý Klement obrátil na víru v Krista Sisinnia a jeho manželku Theodoru (SISINNIUM HUJUSQUM CONJUGEM THEODORAM AD FIDEM CHRISTI CONVERGENT)
15. Klement žehná klementinské koleji (CUSTODI DOMUM ISTAM ET OMNES HABITANTES IN EA)
16. (S. HERACLIUS M. ET LECTOR S. CLEMENTIS CUIUS SS. OSSA IN EIUSDEM S. PONTIFICERE OLDE RELIGIOSE COLUNTUR)
17. Klement klečí před Beránkem (AQUAM SITIENTIBUS A DEO EXORANT HANC AGNUS, LEVA TO PEDE DEXTRO, AFFUTU IAM OSTENDIT)
18. Klement ve vyhnanství v chersoneských lomech (AD LATOMIAS CHERSONESI DAMMATAS CHRISTIANOS QVUM REPERIT, AMPLEXU STRINGIT)
19. Klement před plavbou do vyhnanství posiluje křesťany (CHRISTIANOS IN EXILIUM NAVIGATURUS EXTREMUM VALERE IUBET)
20. Alegorie Víry (EUNTES IN MUNDUM UNIVERSUM PREDICATE EVANGELIUM)
21. Klement rozmlouvá se svými žáky
22. Klement vyučuje lid (DE REBUS DIVINIS SERMONEM AD POPULUM INSTITUIT)
23. Sv. Cyril převáží Klementovy ostatky do Říma (CYRILUS SIBINDE S. CLEMENTIS CORPUS ROMAM PROMENET, CUIUS HONORI TEMPLUM EXURGIT)

   V západní předsíni se nachází renesanční náhrobek z červeného mramoru, který nese v kartuši následující text: LETHA PANIE 1614 W PATEK PO NEDIELI POSTNI INVOCAVIT UROZENA PANI MANDELINA ROŽNOWSKA ROZENA DRZBANOWSKA ZE DRZBANOWA ŽIWOT SWUG DOKONALA, GEGIZSTO TIELO MRTWE W MISTIE TOMTO ODPOCZIWA OCZEKAWAGE BLAHOSLAWENEHO PRZSSTI SYNA BOŽIHO A WZKRŽISSENI Z MRTWICH. Pod nápisem je kvadrilob se znakem – pod klenotem s rytířskou korunou v polském štítu zkřížené meče.

   Před západním průčelím kostela stojí zděná zvonice, kterou řadí průzkumy Státního památkového ústavu středních Čech v Praze do 16.století. Zmíněná stavba je však patrně nejméně pozdně gotického původu,ne-li starší, neboť největší zvon, který je zde zavěšen, nechal v  roce 1483 zhotovit Jaroslav ze Šternberka.V interiéru stavby je  schodiště v síle zdi, pozůstatky gotického ostění portálu a původní vstup v úrovni prvního patra. Nynější vstup do valeně klenutých prostor přízemí není původní. Na vedutě města z roku 1752 je patrné výrazně zúžené dřevěné patro kryté čtyřbokou jehlancovou střechou. Dnešní vzhled, jak je patrné i z kreseb Antonína Pinkase, je výsledkem úprav 19.století.

   Ve zvonici, na stolici z borového dříví, visí dnes čtyři zvony. Největší pochází z roku 1483. O jeho vznik se zasloužil tehdejší majitel panství a patron kostela Jaroslav ze Šternberka a ulil jej Václav z Velvar. Zvon nese jednak dvouřádkový nápis a dále je zdoben na plášti figurálními výjevy – skupinou Ukřižování, postavou biskupa (patrně sv. Mikuláše), sv. Pavla, postavou rytíře a dále kalichem s hostií a městským znakem. Zvon z roku 1437 s nápisem a postavami biskupa (sv. Mikuláše?) a apoštola sv. Judy. Oba zmíněné zvony patří k velmi cenným památkám gotického zvonařství. Z roku 1593 pochází renesanční zvon, který nechal za podpory benešovské obce ulít Jan Špicmaus a Václav Kolářovic (ten se mimo jiné zasloužil i o zhotovení benešovského kancionálu z roku 1576). Zvon lil benešovský konvář Jan Voříšek, původem z Moravské Třebové. Z přelomu 15.-16.století pochází umíráček. Původně zde byl i zvon Salvátor z roku 1603 (dnes v jižní předsíni kostela), který nechal zhotovit tehdejší majitel panství Arkleb z Kunovic. Zvon ulil Jakub Konvář Vlašimský.

   Tzv. dolní zvonice, v písemných pramenech připomínaná k roku 1627,  do dnešní podoby upravená v roce 1834, chrání velmi cennou památku gotického zvonařství. Ve zvonici se nachází stolice áčkové konstrukce z dubových trámů a v ní je zavěšen jeden z nejvzácnějších zvonů v Čechách. Zvon Ave Maria zhotovený roku 1322 mistrem Rudgerem vznikl nejspíše v dílnách břevnovského kláštera. Jemu nejblíže byl zvon z Břevnova z roku 1313, umístěný posléze na Staroměstské radnici v Praze, kde také vzal za své při bombardování a následném požáru v roce 1945. Benešovský zvon patří tedy k význačným památkám středověkého zvonařství.

Autor textu: PhDr. Mgr. Libuše Váňová