Poslední sázavský opat – Leander Kramář (11. nebo 12. 2. 1718 Benešov – 1. 9. 1801 Postupice) [1]

V Sázavském klášteře se za dobu jeho existence, nejspíše již od roku 1032, v čele jeho správy vystřídalo celkem 44 opatů. Nejznámější byl pochopitelně první z nich, poustevník a benediktinský mnich svatý Prokop, zatímco o tom posledním jako kdyby nebylo bez výzkumu, hlavně v lokálních pramenech, téměř vůbec nic známo.

Ani v současné době však nebyl ještě výzkum o něm zcela dokončen.[2] Zatím jsem se soustředil především na vztah pátera Leandra (či spíše nositele jmen Vojtěcha Václava) Kramáře k jeho rodnému Benešovu a k mládí, které zde prožil. Působení Vojtěcha Václava Kramáře, který později obdržel řádové jméno Leander, v Sázavě a v jejím benediktinském klášteře je spíše jen nastíněno a částečně upřesněno na základě pramenů dostupných při sledování z Benešova, podobně jako o něco více objasněné informace o Kramářově životě v období zrušení sázavského kláštera a po něm i jeho úmrtí na faře v Postupicích a rozboru nápisu na náhrobním kameni, který byl umístěn krátce po jeho pohřbu v areálu bývalého benediktinského kláštera v Sázavě.[3] Kramář totiž zemřel 83 letech života. Přihodilo se to při návštěvě svého mladšího krajana a kolegy na faře v obci Postupice, která se nachází nedaleko Kramářova rodného města Benešova, kde po odchodu ze zrušeného benediktinského kláštera v Sázavě znovu žil a na sklonku života se aktivně zapojil i do účasti v církevních službách.[4]

Vzhledem k téměř úplné absenci biogramu Leandra Kramáře v nejdůležitějších životopisných encyklopediích bylo třeba nejdříve doplnit údaje, které tato hesla u jiných životopisů obsahují, jako např. ve Wikipedii, tedy zachycení hlavních životopisných údajů v matrikách ze sbírky matrik.[5] Pro město Benešov se zachovala pro první polovinu 18. století pouze matrika narozených.[6] Zde najdeme zápis o křtu syna pana Jana Kramáře, který obdržel dvě jména – Vojtěch a Václav.[7] Novorozenec, který byl pokřtěný dne 12. února 1718 benešovským farářem, pocházel vlastně z vyšších sociálních vrstev. Otec byl Jan Kramář a matka Lidmila Kramářová. Zápis uváděl také kmotry dítěte. Mezi nimi byl především zdejší purkmistr Jan Douša.[8]

Bylo ještě nutno zjistit, kde se mladý Vojtěch Kramář narodil a kde tedy v době svého dětství a dospívání žil. Situaci v tomto směru ulehčuje v Benešově místopisným badatelům tzv. Pinkasova topografie. Zde je popsána a vyobrazena většina tehdejších benešovských domů. [9] Mezi domy zdejšího Malého náměstí najdeme v jeho dolní části dům č. 47.[10] Ten se po nějakou dobu nazýval Kramářovský, podle příslušníků rodiny, která zde tehdy nejspíše přebývala. Jinak jsem se s příjmením Kramář mezi benešovskými měšťany při hledání v pramenech téměř nesetkal. Z Kramářovského domu se ve sbírkách Muzea Podblanicka na jeho benešovském pracovišti zachovala, přímo v jeho expozici,[11] výklenková plastika Madony, která byla z něho sňata v roce 1972.[12] Ta byla svědectvím o hlubokém křesťanském zaměření jeho obyvatel v 18. století.

Do škol chodil k piaristům, kteří v Benešově působili asi rok od založení již od roku 1704 a vyučovali v jednotlivých ročnících postupně od školního roku 1705 až do roku 1710,[13] kdy byl otevřen plný počet tříd.[14] Zhruba od roku 1724 docházel malý (později mladší) Vojtěch Václav Kramář po okraji benešovských náměstí dolů Pod branku a na plácek zvaný Na blátě a pak zhruba do prostoru v oblasti dnešní kavárny a vinárny U piaristů.[15] Vzhůru docházel též do kostela na karlovský, původně benešovský hradní vrch částečně zastavěný zříceninou minoritského kláštera, farou a hřbitovem.[16] Nejdříve asi chodil do prvních dvou ročníků základní školy a potom na nižší i na vyšší gymnázium do všech jeho šesti tříd.[17] Zda a kdy absolvoval třetí třídu elementární školy aritmetiku a zda docházel do oddělení nižší aritmetiky nebo zda studoval i ve vyšším oddělení vyšší aritmetiky, určeném pro absolventy nejvyšších dvou gymnaziálních tříd, kterými tehdy byly rétorika[18] a poetika,[19] či zda opakoval poslední třídu (sc. rétoriku) gymnázia nelze přesně určit,[20] protože se nedochovaly údaje charakteru školních matrik, které by mohly upřesnit informace o studentech tehdejšího benešovského piaristického vyššího gymnázia, jež náleželo mezi nejmenší v tehdejší středoevropské piaristické provincii zvané Germania. Přestože benešovské gymnázium patřilo mezi rozsahem malá, zdá se, že otevíralo brány do světa mladíkům z Benešova poměrně dokonale a přinášelo jim profesionální uplatnění rovněž i v církevním životě.[21] Často si tato dráha mohla vyžadovat, podobně jako příprava na jiné vysokoškolské studium na právnické a lékařské fakultě univerzit, delší školní docházku, než bylo předepsáno, zhruba až na osm let.[22]

Kvůli absenci údajů, které by jinak mohly být obsaženy v matrice studentů částečně vedené podle nařízení piaristických řádových regulí a částečně i na základě zvídavosti, osobní iniciativy a nadstandardní pedagogické péči jednotlivých řádových učitelů, zejména prefektů (sc. ředitelů) škol, kteří za vedení matrik žáků piaristických škol a informace o jejich školním prospěchu, někdy také chování, průběžně odpovídali.[23] V benešovské piaristické koleji[24] byl však nejdůležitější vliv představeného příslušného zařízení, který kolej řídil, reprezentoval a také vedl její anály – tedy rektora.[25] Z nich stály na počátku po ustavení této funkce pro benešovský piaristický školní kolejní dům skutečně tři vynikající piaristické řádové kapacity – výtvarník a malíř a znalec církevních obřadů P. Aegidius Hecht a S. Ferdinando,[26] astronom a matematik P. Eugenius Sebastiani z Častolovic[27] a hudebník i hudební skladatel P. Lambert Agadon(i) a S. Theodoro.[28] Můžeme vlastně konstatovat, že mladý student, čerstvý absolvent třídy rétorů benešovského piaristického gymnázia, své uplatnění v životě do završení dospělosti a dovršení svého dvacátého roku, nejméně asi rok, pečlivě rozvažoval.[29]

Nakonec dospěl k názoru, že bude hledat své životní štěstí na řeholní dráze v jiném než piaristickém řádu. Těch kromě piaristů na Podblanicku působilo celkem asi sedm. [30] V poměrně blízké Praze tehdy působilo ještě mnohem více řeholních institucí.[31] Jako kněz některých jejich odnoží se mohl totiž ještě uplatnit případně také v jejich sekundárních, sc. ženských, větvích jako zpovědník řeholnic.[32] Pro mladého muže, který chtěl prožít hluboký život prospěšný sobě i druhým, nebyl výběr řeholní instituce, v níž měl člověk strávit celý další zbývající život, lehkou volbou a bylo v ní třeba kromě pocitu správného povolání projevit alespoň jisté předpoklady pro trvalou životní moudrost i lásku a hluboký humanismus vlastní osobnosti budoucího řeholníka.[33] Vojtěch Václav Kramář si napoprvé zvolil, což se mohlo zdát možná i překvapivé, benediktinský řád, který se pokoušel zrekonstruovat svou působnost v nedalekém městečku Sázavě. Tento proces zde vlastně v oblasti středního Posázaví začínal probíhat a obnovovat se téměř nepřetržitě.[34] Od dob příchodu benediktinů do této oblasti se zde kromě intenzivního rozvoje latinské i slovanské liturgie vždycky intenzivně naplňovalo i benediktinské všeobecně známé řádové heslo Modli se a pracuj (Ora et labora!), které vlastně ze Sázavy a jejího nejbližšího okolí postupně vytvářelo svébytnou kulturní oblast Podblanicka i celé střední části Posázaví.[35]

Rovněž situace v samotném vývoji benediktinského řádu byla poněkud odlišná od piaristického řádu, i když by zde bylo možné najít i poměrně velké množství shod, které řeholní život přinášel. Nejmarkantnějším rozdílem v přístupu mezi piaristy a benediktiny ke klášternímu životu byl vlastně již způsob řeholního žití. Zatímco život člena piaristického řádu se vyznačoval téměř ustavičným stěhováním a změnami školských působišť při jednotlivých kolejích a domech (residencích) během života jednotlivých řeholníků,[36] kněží i mniši z řádu benediktinů žili většinou od svého vstupu do řádu a složení slavných slibů v jednom domě, kde také zpravidla i umírali a byli často též pohřbeni.[37] Po vstupu do řádu přijímali novicové při obláčce nově řeholní jméno a po dvou letech stvrdili své rozhodnutí stát se řeholníky mnišskými sliby. Své nové jméno užívali celý další život. Vojtěch Václav Kramář tak získal jméno Leander.[38] Pod tímto jménem byl rovněž znám jako poslední sázavský opat.

Na rozdíl od piaristů zpestřovali benediktini, tedy i sázavští řeholníci, svůj program prací, protože šlo o nejstarší svým způsobem moderně fungující mnišský řád na formulaci jehož pravidel měl hlavní podíl sám svatý Benedikt. zejména při svém řeholním působení v Monte Cassinu.[39] Můžeme tedy konstatovat, že pobělohorské období sázavských benediktinů si ve 2. polovině 17. století a v 1. polovině následujícího 18. století spočívalo v hospodářské i personální stabilizaci. Ta spočívala především v hluboké přípravě na jeho další řeholní obnovu. Dodnes zůstává nezodpovězena otázka, zda si tehdejší benedikini kladli ve svých obnovných snahách nějaké cíle a nakolik se povedlo je postupně plnit a kam až před obdobím, pro kláštery částečně likvidačním, tyto snahy došly.[40]

V roce 1737 si tedy Vojtěch Václav Kramář vybral vstup do řádu benediktinů v Sázavě. Obláčku zde měl jako devatenáctiletý dne 30. června 1737 a zhruba po roce (20. 7. 1738) zakončil noviciát řádovými sliby. Při svém působení v sázavském klášteře vystudoval teologii. Kněžská studia dokončil Leander Kramář vysvěcením na kněze dne 24. 2. 1742. V sázavském klášteře pak nadále působil v různých kněžských řádových funkcích a postupoval k dalším stále vyšším postům. Zároveň se mohl více podílet na řízení sázavského kláštera jako samostatného správního a hospodářského celku.[41]

Sázavský klášter udržoval zejména kontakty s Prahou.[42] Rovněž býval ve styku i s jinými kláštery benediktinů, ale byl samostatnou správní jednotkou řádu benediktinů.[43] Navazoval a dále rozvíjel kontakty s městy i dalšími místy regionu, kde se klášter nalézal a působil, jímž byl tedy v našem případě zejména v poddanském městě konopišťského panství Benešov, kde kontakty, zejména mezi oběma zastoupenými řeholními institucemi (benediktinským klášterem v Sázavě a piaristickou kolejí v Benešově), postupem času získávaly stále více na intenzitě.[44] V padesátých letech 18. století se o nich lze dozvědět i v zápisech z piaristické kroniky z Benešova.[45] Sázavský klášter navštěvovali např. studenti posledních ročníků tříd piaristického gymnázia – poetiky (předposledního) a rétoriky ( tedy posledního ročníku) piaristických škol v Benešově.

Osobně si i na takovéto praktiky vzpomínal ze začátku 2. poloviny 18. století nejvýznamnější piarista, který se v Benešově narodil – Josef Schaller.[46] Ten nejen ve svém domovském piaristickém řádu, ale také s obecnou platností i mimo něj,[47] působil jako topograf, historik a vědec.[48] V jeho souboru Topografii českého království [49] v 10. svazku u hesla určeného posázavskému městečku Sázava[50] najdeme v této souvislosti dokonce i vzpomínku na jeho první návštěvu sázavského kláštera v roce 1753, kterou absolvoval s několika dalšími spolužáky jako student poetiky vyššího piaristického gymnázia v Benešově.[51] Nejspíše se jednalo o pěší výlet. O podobných kontaktech jsou i některé další informace v kronice benešovské piaristické koleje, zapsané např. v letech 1733-1763 v jejím druhém dílu.[52]

Kromě kontaktů mezi studenty a pedagogy z Benešova i učiteli působícími v sázavském klášteře, kteří zde občas vyučovali většinou na úrovni vyšších tříd elementárních škol nebo i nižších gymnaziálních tříd,[53] docházelo i k dalším služebním kontaktům, vyplývajícím z činnosti obou řeholních institucí nejen na poli pedagogickém. Velmi těsný kontakt se vyskytl např. v oblasti lékárenství ve druhé polovině 18. století, když musela být uzavřena benešovská piaristická lékárna s právem veřejnosti.[54] Vzhledem k tomu, že nový benešovský lékárník, který se stal součástí benešovské městské elity, lékárnu jako celek, který patřil klášteru, převzít nechtěl,[55] rozhodl se rektor benešovské piaristické koleje lékárnu i s veškerým, především zdravotnickým materiálem, který zde byl v klauzuře uskladněn a zapečetěn, [56]prodat. Jako jedni z kupců se tentokrát nabídli sázavští benediktini.[57] V roce 1767 si do benešovské piaristické koleje přišel zrevidovat téměř kompletní piaristickou lékárnu provizor sázavské lékárny, který byl zároveň benediktinským mnichem a později i knězem P. Antonín Korzak ze Sázavy, jenž v tomto klášteře ve funkci správce lékárny (provisora) působil až do zrušení kláštera v roce 1785.[58] Vybavení lékárny přešlo do krajského města Kouřimi, kde ještě sloužilo dále.[59] Kompletní plánovaná obchodní transakce se nakonec v roce 1769 podařila. Celá benešovská piaristická lékárna byla potom přestěhována z Benešova do Sázavy (v roce 1769) a s postupem jozefínských reforem po prodeji do lékárny v krajském městě Kouřimi (v roce 1786).[60]

Ve druhé polovině 18. století prodělával vývoj k lepšímu zpočátku také celý Sázavský klášter. Po obdobích nestability, která jej sužovala v první polovině 18. věku, jako kdyby nastaly lepší časy.[61] Jejich první předzvěstí se stal nový opat P. Anastázius Schlaczovský, jmenovaný v roce 1744 ,[62] po němž v roce 1763[63] nastoupil[64] další a nejspíše ještě schopnější představený, opat P. Leander Kramář, narozený v nedalekém městě Benešově,[65] který se snažil napravit a upevnit řeholní život v Sázavském klášteře ještě daleko více do hloubky k jeho kořenům a pokračovat tak dále v nastoupených regionálních reformních trendech,[66] které byl nucen předčasně v roce 1785 zanechat a opustit.[67]

První období obnovy Sázavského kláštera za opata Anastázia Schlaczovského bylo pozdrženo několika těžkými událostmi. V roce 1746 postihl klášter s kostelem ničivý požár, z něhož se celý areál i hospodářství zotavovalo jen pomalu,[68] vlastně téměř až do zvolení a nástupu dalšího rektora kláštera v roce 1763.[69] Přes tuto potíž zde bylo po roce 1757 po bitvě u Kolína částečně umístěno vojsko a o dva roky později klášrer vypomáhal jako lazaret.[70] Při obnově po požáru v roce 1746 zde došlo ještě naposledy v uměleckohistorickém vývoji kláštera k doplnění jeho freskové výzdoby, která se týkala života i zázraků svatého Prokopa, jak si o tom můžeme vytvořit v současnosti představu na základě poznatků publikovaných v nejnovější literatuře.[71]

Ještě na počátku osmdesátých let 18. století nenasvědčovalo vlastně téměř nic,[72] že tento benediktinský klášter, který začínal prosperovat, za několik málo let fatálně poznamenají stále dále pokračující josefínské reformy v církevní oblasti, které platily především pro vývoj klášterů a na ně se vážícího jejich poměrně bohatých řeholních majetků.[73] V roce 1785 dorazil v listopadu zvláštní pověřený císařský komisař, aby přečetl obyvatelům kláštera i sloužícím na jeho panstvích a církevních majetcích zprávu o jeho zrušení.[74]

Po zrušení Sázavského kláštera v roce 1785 byl nucen klášter bez majetku opustil také jeho poslední opat Leander Kramář. Odešel do svého rodného města Benešova, kde vypomáhal podobně jako jeho dřívější podřízený Josef Javůrek, který též před tím působil v Sázavském klášteře,[75] jako výpomocný kněz v církevní správě a žil životem samostatného vzdělance. Míval ve zvyku navštěvovat často své někdejší známé, kteří působili jako kněží na farách v okolí Benešova z nichž se mnozí postupem času stávali i faráři.[76] Často byl pro ně asi též zdrojem poučení v soukromém i církevním životě. Chodíval jim asi přát k příznivým událostem v jejich životě.

Nejinak tomu bylo nejspíše asi i v případě faráře P. Josefa Antonína Vondráka z Postupic, tehdy obci vzkvétající obce kvůli manufaktuře.[77] Osudná návštěva na postupické faře, při níž Kramář dne 1. 9. 1801 P. Leander Kramář náhle zemřel, se odehrála těsně na konci srpna.[78] Při vyjednávání o způsobu posledního exopata Sázavského kláštera bylo nakonec rozhodnuto, že bude pohřben v Sázavě. Měl mu být postaven náhrobek. Jeho návrh vypracoval sochař Petr Prachner,[79] který ho též jako náhrobek skládající se z nápisu bez ozdob vytesal. Deska s Kramářovým hrobem se původně nacházela vedle vchodu do klášterního chrámu a postupně byla ve 20. století přemísťována po exteriéru Sázavského kláštera.[80]

Václav Bartůšek

---

Obrazové přílohy:

1. Rodný dům Leandra Kramáře č. 73. V dolní části Malého náměstí – dnešní stav, který se v 1. polovině 18. století též přechodně nazýval Kramářovský. Dům lze pokládat za pravděpodobné rodiště Vojtěcha Václava (Leandra) Kramáře. Foto Václav Bartůšek.

   

2. Rodný dům Leandra Kramáře podle vyobrazení v Antonín Pinkas:Topografie města Benešova II., s. Muzeum Podblanicka. Repro foto Václav Bartůšek se svolením ředitelství Muzea Podblanicka.

   

3. Horní část benešovského náměstí s piaristickou kolejí Současný stav. Foto: Václav Bartůšek

4. Ukázka zápisu o prospěchu studenta poetiky (5.třídy) piaristického gymnázia v Benešově Josefa Schallera (pozdějšího významného piaristy s řádovým jménem P. Jaroslava Schallera a S. Josepho).

   Jeho třídním učitelem byl piarista P. Šimon Kalous a S. Venceslao, významný hudební škladatel. Tehdy Schaller navštívil jako mladík Sázavu poprvé. Viz SOkA Benešov, Gymnázium Benešov, Liber Calculorum Gymnasii Benesoviensis. Repro-foto V. Bartůšek
   

5. Zápis z piaristické kroniky o jmenování Leandra Kramáře opatem v Sázavě od piaristického rektora P., který tehdy kroniku vedl, s připomenutím jeho gymnaziálních studií v Benešově. Annales domus Beneschoviensis Scholarum Piarum II. ADB II.) 1733-1763. , s. Státní Okresní archiv Benešov. Repro-foto SOkA Benešov.

   

6. Matrika narozených v Benešově se zprávou o narození Vojtěcha Václava Kramáře z roku 1718.

   

7. Kostel v Postupicích a fara při něm. V současné době se nachází pod farní správou z Bystřice. Foto: Richard Křístek. Za zprostředkování fotografií děkuji panu MVDr. Josefovi Duchoslavovi z Benešova.

   

8. Věž nedostavěného areálu benediktinského kláštera v Sázavě, v níž je v současné době snad definitivně umístěn náhrobek P. Leandra Kramáře z počátku 19. století. Byl sem přemístěn ve čtyřicátých letech 20. století. Původně se nacházel vedle vchodových dveří do chrámu sv. Prokopa. Foto: Radim Cikánek. Za zprostředkování kontaktu děkuji panu Jiřímu Bartoloměji Sturzovi z Liberce.

9. Náhrobek P. Leandra Kramáře od sochaře Petra Prachnera z 1. poloviny 19. století. Byl dokončen v roce 1809 členem známé sochařské rodiny Prachnerů. V areálu kláštera byl do čtyřicátých let 20. století nělklikrát přemísťován. V nápise na náhrobku byla zaznamenána nejdůležitější životní data Leandra Kramáře.: Foto: Radim Cikánek. Za zprostředkování kontaktu děkuji panu Jiřímu Bartoloměji Sturzovi z Liberce.

 

---

[1] Článek vznikl na základě přednášky Leandr Kramář, poslední sázavský opat a benešovský rodák, která byla přednesena v Městské knihovně v Benešově dne 6. 2. 2023. Stať je věnována P. Marcelovi Timkovi ke 25. Výročí jeho kněžského svěcení.

[2] Viz BUBEN, Milan, M..:Encyklopedie řádů a konregací v českých zemích. (dále BUBEN, M.M.),II. díl/ 2. Svazek. Mnišské řády. Libri, Praha 2004, dále Buben, Milan, M. II/2.

[3] Za zprostředkování fotografií z farnosti Postupice, spravované dnes z farnosti Bystřice, děkuji panu MVDr. Josefovi Duchoslavovi z Benešova.

[4] Viz PODLAHA, Antonín: Posvátná místa království Českého. Díl I. – VII., Praha 1907-1913; TÝŽ, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu kralovickém . Díl XXXVII., Praha 1912, s. 155-202.

[5] Státní oblastní archiv Praha, fond Sbírka matrik okres Benešov, římskokatolická farnost Benešov, matrika narozených 1705-1718, O4, M 1-1/4, s. 128 (dále Matrika narozených Benešov ).

[6] Ibidem, okres Benešov.

[7] Nikoliv jméno Leander, které obdržel později až po vstupu do benediktinského řádu. Občanská jména Vojtěch a Václav používal během dětství i mládí, tedy i při gymnaziálních studiích na vyšším piaristickém gymnáziu v Benešově.

[8] Matrika narozených Benešov. Matrika je zdigitalizována a přístupná na internetu.

[9] Muzeum Podblanicka, se sídlem ve Vlašimi, pracoviště Benešov, Antonín Pinkas: Topografie města Benešova, . Díl II., rkp.

[10] Ibid. viz obr.na s. 409, který zde zveřejňuji , ve skupině domů na dolní nezbourané části dnešního Malého náměstí.

[11] Věnované vývoji řemesel v barokním Benešově, která má být koncem roku 2023 uzavřena..

[12] Za poskytnutí informací o tomto muzejním exponátu děkuji paní PhDr. Libuši Váňové a za konkrétní informace o něm panu PhDr. Radovanu Cáderovi, řediteli muzea Podblanicka.

[13] Začalo se v listopadu 1705.

[14] Bartůšek, Václav: Benešovské gymnázium v prvním období své existence, Sborník vlastivědných prací z Podblanicka (dále SVPP). Tři sta let benešovského gymnázia. Sborník příspěvků z pracovního semináře 43, 2003, 37–116, hlavně s. 85, dále místy.

[15] V tomto bloku se od roku 1720 nacházela přístavba se třídami piaristických řádových škol. V prostorách dnešní vinárny se však vchod do této budovy nenacházel.

[16] Nelze vyloučit, že jako dítě z váženější městské rodiny chodíval do kostela sv. Mikuláše ministrovat při církevních obřadech, možná i po celou dobu studia u piaristů.

[17] Samotný zakladatel piaristického řádu připomíná celkem deset tříd piaristických základních a středních škol, které zaujímají třídy, kde probíhala piaristická elementární (základní) i gymnaziální (středoškolská) výuka formou působení členů piaristického řádu

[18] Šestá, nejvyšší, třída tehdejšího gymnázia.

[19] Pátá, předposlední třída tehdejšího gymnázia.

[20] To byly metody, které piaristé používali na upevnění znalostí pro další studium na řádových i světských učilištích.

[21] Informace o prospěchu žáků piaristického gymnázia v Benešově známe až částečně z divadelní periochy hry Innocentia Pressa sed non opressa z roku 1749 a souvisle pak z let 1751-1758 z katalogu studentů žáků vyššího piaristického gymnázia v tomto městě. Srov. Bartůšek, V.: Nad prvním dochovaným seznamem studentů benešovského gymnázia. In 300 let gymnázia Benešov, s. 53-62.

[22] Nadaní studovali většinou i tak šest. Jednu třídu se jim podařilo zvládnout formou blízkou individuálnímu studiu za zhruba za půl roku. Někdy bylo ovšem třeba poslední třídu kvůli upevnění znalostí opakovat.

[23] Viz též Bartůšek, V.: Benešovské gymnázium v prvním období své existence…, SVPP 43, zvl. s. 85, 66 a 214.

[24] Podobně jako ve většině jiných středoevropských piaristických škol.

[25] Tím byl po dobu školní docházky a studií vynikající piarista P. Eugenius Sebastiani z Častolovic a S. Eugenio, s. 232 a 233. Viz ještě encyklopedické heslo pro pozn. 24. Srov. Bartůšek, V.:, Benešovské gymnázium v prvním období své existence…, SVPP 43.

[26] O rektorech piaristických kolejí, kteří bývali autory piaristických kronik, pojednává také encyklopedie vydaná v historickém ústavu AV ČR s.r.o v roce 2018. Viz biografická encyklopedie BOBKOVÁ-VALENTOVÁ, Kateřina- KAŠPÁRKOVÁ, Jarmila a kol.: Historiam scribere…II., Praha, Olomouc 2018, 884 s. (dále Historiam scribere…II . P. Aegidius Hecht a S. Ferdinando, s. 85-87s,.P. Eugenius Sebastiani z Častolovic, s. 232 a 233 a P. Lambertus Agadon(i) a S. Theodoro des Königreich Böhmens.a; Srov. ještě též Definice jednotlivých druhů pramenů viz KUCHAŘOVÁ Hedvika – OPPELTOVÁ, Jana – BOBKOVÁ-VALENTOVÁ, Kateřina, Historiografické a biografické prameny v prostředí českých, moravských a slezských řeholních domů raného novověku. K formám zpřístupňování rukopisů a metodám jejich formálního a obsahového popisu. Folia Historica 2015, 30/1 s. 197-219.

[27] Historiam scribere…II, s. .232 a 233.

[28] O rektorovi P. Lambertovi Agadonovi, který působil také v německém Rasrattu. Srov např. Bartůšek, V.:, Co mohou prozradit české archivní prameny o piaristické koleji v Rastattu v letech 1715–1778, Paginae historiae, 24/1 (2016), 47-77; Historiam scribere…II, s. . 430 a 431.

[29] Kvůli tomu, že se nedochovaly seznamy studentů gymnázia z této doby, nebylo možné stanovit, zda a kdy přesně absolvovoval Kramář závěrečnou třídu vyšší rétoriky, která patřila k elementární škole, avšak kam většinou docházeli studenti po skončení gymnázia.

[30] Na území dnešního okresu Benešov to byly kláštery benediktinů v Sázavě, klášter františkánů ve Voticích a statek v Ostředku, kde zámeček sloužil jako zotavovna jezuitům, v okrese Praha – východ se jednalo především o minority v Jílovém, v okrese Pelhřimov o klášter bosých karmelitánů v Pacově a v okrese Písek klášter premostrátů v Milevsku a rezidence jezuitů v Petrovicích u Sedlčan .V blízkosti byly také kláštery bosých augustiniánů v Havlíčkově (Německém) Brodě a v Táboře, jezuitská rezidence na Svaté Hoře a jezuitská kolej v Březnici.

[31] Většinou alespoň jeden od každého druhu těch klášterů, které v českých zemích tehdy působily.

[32] Tato praxe byla ve všech sekundárních , tedy ženských řádech.

[33] Právě takové mladé absolventy gymnázií hledali zejména po středočeských městech a městečkách benediktini, kteří se snažil obnovit původní lesk svých klášterů i jinde než v Břevnově nebo Broumově.

[34] Bartůšek, V.:,Piaristé a řeholní instituce na Podblanicku. In: Bartůšek, V. a kolektiv: Piaristé, tradice benešovské vzdělanosti a kultuy. Benešov, GVU 1995, s. 4-11.

[35] Podobně jako připomímka uctívání slovanských věrozvěstů. Viz hlavně REICHERTOVÁ, K . – BLÁHOVÁ, E. -, DVOŘÁKOVÁ, V. a HUŇÁČEK V.: Sázava, památník staroslovanské kultury v Čechách. Odeon, Praha 1988, 451 s. Srov. ještě Bartůšek, V.: Studenti z Podblanicka na gymnáziu v Kutné Hoře v letech 1681-1773. SVPP 29/1988, s. 185-194.

[36] Srov. např. životopisy řádových představených v díle Historism scribere…

[37] Buben II/2, s.. 9-148.

[38] Pod ním ho uváděly rovněž záznamy v Benešovské piaristické kronice (Annales domus Scholarum piarum Beneschoviensis ) – dále ADB II. a ADB III. Viz Bartůšek, V.: Kontakty piaristické koleje v Benešově s klášterem benediktinů v Sázavě. Sázavsko 2007, 123, s. 55-73, zvl. s. 67-69. (dále Kontakty).

[39] Řehole byla do jisté míry vzorová pro ostatní řády.

[40] Zatím v tomto směru nebyl zvláštní výzkum v Sázavě prováděn.

[41] To se postupně realizovalo v padesátých až sedmdesátých letech 18. století.

[42] Srov. např. kontakty udržované od 17. století s benediktiny v Břevnově. VLČEK, Pavel – SOMMER, Petr- FOLTÝN, Dušan: Encyklopedie českých klášterů. (dále Encyklopedie českých klášterů) Praha 1997, s. 634 a 635.

[43] Srov ještě Encyklopedie českých klášterů ,s. 108-112 (dále EČK).

[44] Známé jsou především záznamy z 2. a 3. dílu piaristické koleje v Benešově. ADB II. a ADB III.

[45] Viz např. Kontakty , s.67 a 68.

[46] Bartůšek, V.:,Mezi výchovou, vědou, úřadem i řeholí. Živt a dílo Jaroslava Schallera a jeho místo v české topografii a řádové historiografii. Studia Historica Brunensia, 1/2021, s. 7-29.

[47] Ve službách hrabat Nosticů.

[48] O Schalerovi svov. Ještě např. Historiam scribere…II . , viz heslo Jaroslaus a S. Josepho, SchP., s. 378 a 379.

[49] Topographiedes Königreich Böhmen. Theil X., Kaurzimer Kreis, Prag und Wien 1789, Sazawa s. 139-184.

[50] Bylo centrem klášterního panství.

[51] Jednalo se o předposlední třídu gymnázia.

[52] ADB II. viz též Kontakty, kde se uvádějí i informace z I. i III. dílu kroniky.

[53] Srov. Bartůšek, V.: Školy a jejich knihovny v 17. a 18. století v českých zemích, in: Zuzana Adamaitis – Tereza Paličková (eds.), Manu propria… Sborník příspěvků k životnímu jubileu PhDr. Aleny Richterové, CSc., Praha 2012, 109–127, zvl. s. 124.

[54] Bartůšek, V.: K dějinám piaristické lékárny v Benešov v letech 1725-1769 . SVPP 28/1987, s. 175-185, srov. zvl. mapka na s. 177. (dále K dějinám piaristické lékárny..).

[55] Protože měl již vlastně lékárnu soukromou.

[56] V roce 1766.

[57] K dějinám piaristické lékárny…, s. 181, 182 a 184.

[58] Došlo k tomu za vlády císaře Josefa II.

[59] Stalo se nejspíše základní složkou vyvení lékérny U černého orla v Kouřimi, která vznikla v roce 1786.

[60] Která byla tehdy krajským městem. Kouřimská krajská lékárna fungovala paralelně s benešovskou piaristickou lékárnou např. již v roce 1775. Zařízení benešovské a později sázavské lékárny se stalo součástí nové kouřimské lékárny U černého orla. Z Kouřimského kraje se připomínaly ještě lélárny Na Zbraslavi nebo v Kolíně.

[61] V podstatě až do náhlého zrušení kláštera.

[62] Jmenovaný po administrátoru Bonifácovi Fričovi.

[63] V létě.

[64] Po volbě 16. 6. 1763. Srov. ADB.

[65] Zmínky o kramářovském domě již Pinkas pod tímto jménem tehdy neuvádí.

[66] Hlavně nitroklášterního hospodářského vývoje.

[67] Kvůli zrušení kláštera v listopadu 1785.

[68] Jednalo se především o budovy.

[69] Tedy zhruba 15 let.

[70] Srov. BUBEN, M.. M.:II/2.

[71] Hofmann, Jaroslav: Sázavský klášter. In Země světa. Posázaví. Duben 2023, s. 44-51 Důležitý je zejména obrázek v horním pravém rohu s. 51.

[72] Kromě měnící se situace v absolutistické habsburské monarchii.

[73] KRÁSL, František.: Svatý Prokop, jeho klášter a památka u lidu. Praha, 1895.

[74] Srov. Lexikon české literatury, osobnosti, díla, instituce, 2/I, H-J, Josef Javůrek, autorkou hesla na s. 479 je Lenka Kusáková.

[75] Stejně jak jeho nadřízený P. Leander Kramář.

[76] To byl také případ

[77] https://cs.wikipedia.org/wiki/Postupice

[78] BUBEN, M.. M.:II/2, s. 76.

[79] EČK, s. 635. Autory hesla jsu Petr Sommer a Pavel Vlček.

[80] Viz zde text obr. 10.