K vrcholům pozdně středověké historie Benešova náležely bezesporu sněmy a sjezdy Království českého, které se poměrně často odehrávaly ve druhé polovině 15. století a v prvních dvou desetiletích 16. století ve zřícenině areálu někdejšího minoritského kláštera na Karlově, zasvěceného Nanebevzetí Panny Marie. Ten byl tak rozlehlý a kromě chybějících střech poměrně zachovalý, že funkci sněmovního místa mohl v této době ještě dobře plnit. Vzhledem k absenci střech na budovách probíhalo sněmování spíše v teplejších měsících roku, ačkoliv i z tohoto pravidla bývaly občas i výjimky (v lednu nebo v březnu).

Již první sněm v Benešově byl zahájen před více než 570 lety. Bylo to 13. července roku 1451. Došlo na něm k jednání mezi zástupci českých šlechty po vzájemném sjednocení a zástupci tehdy ještě římského krále (císařem byl od 1452) Fridricha III.  ((21. září 1415 Innsbruck – 19. srpna 1493 Linec). Po Fridrichovi požadovali  čeští škvydání českého krále Ladislava Pohrobka (Ladislaus Postumus, 22. února 1440 Komárno – 23. listopadu 1457 Praha) z rodu Habsburků, aby mohl vládnout v Čechách z titulu své královské moci. O to usiloval šlechtic Jiří z Poděbrad, vlastním jménem Jiřík z Kunštátu a Poděbrad (23. dubna 1420 – 22. března 1471 Praha), který aspiroval na úřad zemského správce v Čechách. Tomu se snažil král Fridrich zabránit.  Nechal se proto zastupovat vzdělanými experty – latiníkem a překladatelem  Prokopem z Rabštejna a právě i  humanisticky vzdělaným knězem Aeneášem Silviem Piccolominim, který byl tehdy biskupem v Sieně, který zde jeho delegaci vedl.

Jednání sněmu nakonec skončilo jediným a mohutným kompromisem, takže obě strany si mohly přičítat mnohá vítězství a tehdy se rozešly zatím v pokojném duchu s tím, že všichni účastníci dosáhli alešpoň splnění svých nejdůležitějších cílů i za cenu ztrát z požadavků, které si jednotlivé strany sněmujících původně vytkly.  Římskému král i se povedlo razantní odmítnutí vydání Ladislava Pohrobka s tím, že  je ještě dítětem. V rodě Habsburků se totiž uznávala určitá vyspělost pro zastávání funkce krále, kterou byl věk 14 let.  Právě Aeneas Silvius Piccolomini věk budoucího krále naléhavě připomínal, protože před rokem mu věnoval svoji knihu De institutione liberorum (O výchově dítek). Delegace tak tedy splnila své diplomatické poslání.

Na druhé straně se k požadavkům české šlechty,  delegace, která zastupovala krále Fridricha, postavila více než štědře. Po osobním jednání mezi Aeneášem Silviem Piccolominim a Jiřím z Poděbrad (překladatelem z latiny byl Prokop z Rabštejna) bylo jasné, že Jiří udělal na biskupa velmi příznivý dojem jako osobnost, od níž si je možné v budoucnu celkem dost slibovat.  Ocenění Jiřího Aeneášem se projevilo také v řeči, kterou Aeneas Silvius Piccolomini na benešovském sjezdu přednesl. Ten se také jistě zasloužil svoji přímluvou o to, že Jiří z Poděbrad byl jmenován od Friedricha III. zemským správcem v Čechách, již  na podzim téhož roku (1451). Zde se cesty Aeneáše a Jiřího zase rozešly. Později se píš budoucí husitský král Jiří a římský papež Pius II. spíše střetávali jako stále větší nepřátelé. Po té, co Aeneas usedl v roce 1456 na papežský stolec (dva roky před tím než se stal Jiří českým králem) volil vůči české reformaci nekompromisní postup. Koncem března 1462 zrušil kališnické články o přijímání pod obojí, tzv. kompaktáta a v roce 1464 povolal krále Jiřího před svůj soud do Říma.

Sienský biskup a pozdější papež Pius II. si ze své jediné návštěvy v Čechách odnesl i mnohé jiné zážitky. K nejsilnějším z nich patřila návštěva Tábora.  Byl zde celkem dvakrát a setkal se s některými zdejšími kněžími. Jednalo se o Mikuláše z Pelhřimova, kterého nazývá zlým starcem,  Václava Korandu,  kterého nazývá  starým sluhou ďábla, a  Janem Galetem, který emigroval z Polska. Odtud odjížděl do Českého Krumlova k rožmberskému šlechtici Oldřichovi z Rožmberka. V dopise z této cesty se vyznává, že si připadal, jako kdyby byl v nějaké vzdálené končině za ledovým mořem mezi barbary nebo lidožrouty či obludnými národy Indie a Libye.

Návštěva Čech v něm zanechala hluboký nesmazatelný dojem. Promítla se dokonce se také  v jeho díle.  Po stručném výkladu o husitské herezi, který začlenil do pojednání O basilejském koncilu se o věcech a událostech spojenými s vývojem v Čechách zmiňoval i v jiných svých spisech, ovšem pouze příležitostně. Snaha o koncentraci této problematiky vrcholila v roce 1458. Vylíčení českých dějin jako celku podal ve svém latinském spisu Historia bohemia, který napsal v klíčově významném roce pro Jiřího z Poděbrad 1458 v letních měsících červnu a červenci v papežské lázeňské rezidenci ve městě Viterbo nedaleko Říma.

Pius II. zemřel 14. nebo 15. srpna 1464, když v přístavu Ankona na jadranském pobřeží Itálie marně čekal na lodě, které se mě ly zúčastnit křížové výpravy proti Turkům, da si papež při umírání vzpomněl také na události, které prožil v Benešově v bývalém minoritském klášteře, zasvěceném Nanebevzetí Panny Marie (15.8. – vlastně benešovské posvícení) před třinácti lety  (roku 1451), lze již jen těžko odhadnout. Jeho náhrobek lze najít v kostele San Andrea della Valle v dnešní ulici Victora Emmanuela v Římě.

Václav Bartůšek

Hlavní literatura:

• CAPORILLI, Memmo, Die Päpste, ökumenische Konzile. Heilige Jahre. Trento 2000,  s. 64.
• ŠMAHEL, František, Aenea Silvio de Piccolomini. In  Biografický slovník českých zemí, sv. I. A, seš. 1.,Praha 2004, s. 44.
• ČORNEJ, Petr – BARTLOVÁ, Milena (hlava čtvrtá/V, hlava sedmá/ II), Velké dějiny zemí Koruny české, sv.VI. 1437-1526. Praha 2007,  zvl.  s.    107, 108.
• Macek, Josef,  Jiří z Poděbrad.  Praha 1967, s. 81-84.
• Bartůšek, Václav, Benešovské nměmy a sjezdy. Benešovský kulturní kalendář. 1966,  červenec, s. 8, 9, srpen, s. 7.

Texty k obrázkům

Obr. 1.Papežská lázeňská v rezidence ve městě Viterbo nedaleko Říma

Obr. 2. Kostel sv. Ondřeje -San Andrea della Valle v ulici Victora Emmanuela v Římě

Obr. 3 Hlavní oltář v kostele sv. Ondřeje

Obr. 4. Náhrobek papeže Pia II.  (+1464) v kostele San Andrea della Valle