Želivský klášter se nachází asi 11 km západně od Humpolce a asi 14 km severně od Pelhřimova. Jméno lokality připomíná známý biblický rybník Siloe v Jeruzalémě. Samotný klášter byl založen v roce 1139 českým knížetem Soběslavem I. a jeho chotí Adélou původně jako benediktinský klášter jako dík za vyváznutí z bloudění ve zdejším nepřehledném a obtížném terénu. Obsadil ho mnichy ze sázavského kláštera. Po několika letech (v roce 1147) byli však benediktini po nespravedlivém osočení vyhnáni zpět do Sázavy. Do jimi vybudovaného kláštera přišli v roce 1149 řeholní kanovníci premonstráti z porýnského Steinfeldu.
Prvním opatem premonstrátů ze Želiva byl Gottschalk (+1184). Po matgeriální pomoci olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, který se stal jejich protektorem, se začal řeholní život v Želivě postupně rozvíjet a sílit. Opat, později blahoslvený Gottschalk, pečoval o rozšiřování premonstrátského řádu. Zakládal nové kláštery, jako např. v našem podblanickém regionu v Louňovicích pod Blaníkem, kde však působíly premonstrátky. Tato činnost probíhala i po Gottschalkově smrti, např. založením kláštera v Milevsku v roce 1187. Kvůli utěšenámu životu se začako také údolí s klášterem nazývat Údolí štěstí. Přesto se však ani tomuto místu občas nevyhnuly ani pohromy a katastrofy. Na konci 13. století byl klášter nedlouho po bitvě na Moravském poli v roce 1278 vypleněn a na začátku 14. století došlo ke zdevastování klášterního areálu znovu.
Před husitskými válkami (v roce 1412)
spravovala želivská kanonie premonstrátů celkem 17 inkorporovaných far a měla v držení 100 vesnic v Čechách a na Moravě. Přibližně v této době zde jako kanovník působil kněz Jan, který se později radikalizoval a stal se vůdcem pražské chudiny v husitských válkách. Počátkem roku 1424 se v blízkosti kláštera odehrála bitva mezi tábority z pelhřimovské posádky a panským vojskem, které bylo poraženo. Vítězní táborité potom vyplenili a zpustošili klášter. Premonstráti uprchli i s opatem do blízké Jihlavy. Ve 2. polovině 15 a v 16. století se budovy želivského kláštera dostaly do zástavy rodu Trčků z Lípy, kteří původně sídlili na nedaleké Lipnici. Ti změnili novou přístavbou budovy na zámek. Řeholní život zde zcela ustal.
V roce 1622 císař Ferdinand II. vyhověl žádosti opata strahovského premonstrátského kláštera Kašpara z Questenberka,
který se tak stal titulárním želivským opatem, o přepuštění vlastnictví želivského kláštera do majetku premonstrátského kláštera na Strahově. Krátce potom sem za admistrátora Václava Althause začali přicházet řeholníci z různých českých i moravských premonstrátských klášterů. V roce 1630 zde znovu konsekroval pražský arcibiskup Vojtěch Arnošt kardinál Harrach chrám Narození Panny Marie, k níž se zde slaví pouť dodnes. Klášter se zdárně rozvíjel i po ekonomické stránce. V roce 1643 byla želivská kanonie uznána jako samostatné opatství. Tento chrám vyhořel a v letech 1713–1720 byl přestavěn podle plánů Jana Blažeje Santiniho-Aichela ve stylu barokní gotiky. Dodnes je nejobdivovanější památkou kláštera.
Za opatů Siarda Falcona (1661-1677), Mila Strobla (1678-1695) a za Jeronyma Václava Hliny (1703-1725) i jejich nástupců byl velmi patrný nejen hospodářský, ale rovněž i výrazný kulturní rozkvět. Kanovníci věnovali péči vzdělávání řádového dorostu (vzdělávání budoucích řeholníků ve filozofii, teologii i v kanonickém právu u řádových profesorů) i veřejnému školství, patřili totiž podobně jako jezuité a piaristé mezi tři přední řády, které se věnovaly školní výuce. Zaměřovali se spíše na výuku na gymnáziích, na něž připravoval žáky vynikající učitel, který rovněž v klášteře sídlil. Jejich výuka probíhala spíše na nižších než na vyšších gymnáziích. Řádoví opati sepisovali také řádové dějiny, jak můžeme vidět v encyklopedii Historiam scribere II. (vyd 2019).
O želivských klášterních školách jsou známy informace již od roku 1633.
Zejména Smiard Falcon vydal některá nařízení pro provoz škol. Finální kázeňský školní řád s názvem Regulae aneb pravidla k zachování od mládeže při gymnázium (alumnatum – opraveno v názvu) slavného kláštera Želivského, který pocházel z roku 1771. Řád předepisoval ve 21 článcích, jak se mají žáci a studenti chovat ve škole, v klášteře i venku. Z charakteru příkazů vidíme, že se zde mladší vzdělávali chlapci. Poznáme to podle zapovídaných přestupků, jako bylo např. psaní po zdech nebo chytání raků a ryb v řece. Želivské gymnázium navštěvovali především studenti z Pelhřimova nebo z Ledče nad Sázavou. Na elementární škole bychom pak našli žáky z Humpolce, Senožat, Malých Bříští apod. Vzdělávací ústavy (teologický a filozofický ústav a gymnázium) při klášteře, kde tehdy působilo 12 kanovníků, zrušil císař Josef II. v roce 1783.
V 18. století působila v klášteře také lékárna
se světským provisorem, jak to dokládá záznam o vykonané zkoušce pana Josefa Kaliny na lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy university v Praze dne 31. 1. 1755. Z počátku 19. století se rovněž dochoval i zdejší poměrně dosti podrobný rostlinopis nazvaný Flora Siloena – Želivská květena, který v mnohém přinesl popis rostlin, které rostou i v našem regionu. V klášteře se rovněž rozvíjela hudba. Zde můžeme připomenout např. osobnost skladatele Josefa Leopolda Dukáta.
Dobrá tradice premonstrátské školní, především gymnaziální výuky profesorů ze Želiva však přetrvala až do 19. století, kdy bylo na původně augustiniánské gymnázium v Havlíčkově (Německém) Brodě vysláno několik učitelů (původně 3). Jejich počet se zvětšoval. V roce 1807, kdy byl zrušen konvent německobrodských bosých augustiniánů, převzali premonstráti na tomto gymnáziu výuku úplně a vedli ji dále až do postátnění ústavu v roce 1885.
Dějiny 20. století představují pro želivský klášter permanentně pohnutou dobu.
Ničivý požár, který postihl klášter v roce 1907, se sice podařilo překonat po ekonomické stránce díky účinným opatřením tehdejšího opata Salesia Josefa Roubíčka, ale za oběť mu padla klášterní obrazárna a muzeum. Za 1. světové války byla v klášteře umístěna nemocnice pro zajatce a soustředěna část obyvatelstva vystěhovaná z Haliče. V pozemkové reformě přišel klášter o část pozemků. V mírové době před 2. světovou válkou se podařilo kvůli rozvážnému jednání tehdejších opatů mnohé utrpěné újmy napravit.
Za 2. světové války během nacistické okupace
byla podstatná část kláštera zabrána pro potřeby německých institucí. Nacházely se zde střední školy z ohrožených oblastí Německa a částečně i Luftwaffe. Došlo k uvěznění sedmi řeholníků gestapem. Čtyři z nich skončili v koncentračním táboře. Dva premonstráti zemřeli na skvrnitý tyf v Malé pevnosti Terezín.
Po 2. světové válce se 7. 1. 1948 stal opatem Vít Bohumil Tajovský
(* 3. 3. 1912 Klanečná, + 11. 12. 1999 Želiv), knihovník, historik, teolog, filosof a profesor gymnázia v Humpolci. V době svého zvolení byl asi nejmladším premonstrátským opatem na světě. Po zvýšení aktivity komunistického režimu v roce 1950 byl v souvislosti událostí s tzv. číhošťským zázrakem zatčen. Došlo k uspořádání demonstrativního monstrprocesu, z něhož vyvázl s trestem 20 let těžkého žaláře a 50 000 Kč pokuty. V následujících letech až do amnestie v roce 1960 prošel nejtěžšími žaláři na našem území (Pankrác, Valdice, Mírov a Leopoldov). Potom působil v dělnických profesích s výjimkou let 1968 a 1969, kdy mohl krátce působit jako kněz. Zpět na opatský trůn se vrátil Tajovský v roce 1991. V roce 1996 byl vyznamenán řádem Tomáše Garrigua Masaryka. Po Tajovského smrti se stal opatem jeho blízký spolupracovník Bronislav Ignác Kramár. V současné době stojí v čele kláštera P. Jaroslav Jáchym Šimek.
Mezi nejtemnější stránky klášterní historie se zapsala 2. polovina 20. století.
Roku 1950 byl klášter zrušen a v následujících šesti letech sloužil jako internační tábor pro politicky nepohodlné kněze a řeholníky, kterých tu žilo celkem 464. Byli mezi nimi např. pozdější kardinál František Tomášek, královéhradecký arcibiskup Karel Otčenášek, spirituál olomouckého semináře Antonín Šuránek (současný kandidát na blahoslavení), někdejší provinciál jezuitů Leopold Škarek nebo viceprovinciál jezuitů Antonín Zgarbík. V roce 2011 zde byl obětem komunistického režimu odhalen památník. Vězněné duchovní připomíná jedna stěna v ambitech kláštera, na které jsou ručně napsaná jména všech kněží a řeholníků, kteří zde nuceně pobývali. Na začátku srpna 2019 se zde konal další ročník Smírné pouti (v roce 880.výročí založení kláštera – 1139 a 870.výročí příchodu premonstrátů do Želiva – 1149), při níž byl odhalen památník – bronzová socha Ježíše Krista na kříži. Její předlohou byla socha Ježíše Krista, která v roce 2003 stála v Bratislavě na pódiu při beatifikaci mučednice, řeholní sestry Zdenky Schelingové tehdejším římským papežem Janem Pavlem II. Autorem památníku je slovenský architekt Svetozár Ilavský. Jeho obětní stůl byl v roce 2018 instalován v želivském klášterním kostele Narození Panny Marie. Součástí místní expozice je i tzv. Okurková monstrance, kterou věznění kněží potají vyrobili ze skleněného dna lahve a z plechovek od okurek.
Napsat komentář