Jak jen si přeji, aby se místa, kde se projevuje církev, zvláště naše farnosti a komunity, stávaly ostrovy milosrdenství uprostřed moře lhostejnosti, píše papež František v poselství k letošní postní době, která začne na Popeleční středu 18. února.

Vatikán: Bůh „není vůči nám lhostejný. Každý z nás mu leží na srdci, zná nás jménem, stará se o nás, a když ho opustíme, hledá nás“. Tato slova píše papež František v úvodu svého poselství k letošní postní době. Tématem listu je právě lhostejnost.

Výchozím bodem je podle římského biskupa Boží láska ke každému člověku. Bůh si váží každého a za jeho spásu dal svůj život. Bránu, kterou otevřel svou smrtí a zmrtvýchvstáním, drží církev stále otevřenou.

Pokud se však člověku dobře daří a žije v pohodlí, zapomíná na ostatní a sám se stává lhostejným, píše papež. Tento postoj, který papež pokládá za „skutečné pokušení“, nabral v současnosti celosvětový rozměr. Je proto možné hovořit o „globální lhostejnosti“.

Postní doba je časem obnovy. Papež proto navrhuje tři kroky k meditaci, které se tématem lhostejnosti zabývají na úrovni církve, farností a každého jednotlivce.

Aby lidé nebyli lhostejní a neuzavírali se do sebe, je třeba se na prvním místě nechat připodobňovat Kristu, jehož přináší církev: „Křesťan je někým, kdo umožní Bohu, aby ho oblékl do jeho dobroty a milosrdenství, aby ho oblékl do Krista, a tak se mohl stávat tím, čím je on – služebníkem Boha a lidí,“ píše František, podle kterého k této proměně člověka dochází především díky naslouchání Božímu Slovu a přijímání svátosti, zejména eucharistie.

Na úrovni farností a společenství vyzývá papež k překonávání hranice viditelné církve. To se děje skrze modlitbu – svatí i nyní kráčejí vedle věřících na Zemi a pomáhají jim – i skrze vycházení k chudým a vzdáleným. „Drazí bratři a sestry, jak jen si přeji, aby se místa, kde se projevuje církev, zvláště naše farnosti a komunity, stávaly ostrovy milosrdenství uprostřed moře lhostejnosti,“ uvádí papež.

Každý jednotlivec pak může překonat lhostejnost skrze vlastní modlitbu za druhé. „Neignorujme sílu modlitby mnoha lidí,“ vyzval František, který v této souvislosti připomněl iniciativu 24 hodin pro Pána, vyhlášenou na 13. a 14. březen 2015: Po celém světě budou v tyto dny otevřeny kostely, kde bude prostor pro modlitbu, zpověď nebo rozhovor s knězem.

Jednotliví věřící mají také konat skutky lásky a podpořit různé charitativní organizace.

Jak také papež uvedl, setkání s utrpením druhého je výzvou k obrácení:„Bratrova potřeba mi připomíná křehkost mého vlastního života a mou závislost na Bohu a na bratrech. Pokud pokorně prosíme o milost Boží a přijímáme omezenost svých možností, s důvěrou se odevzdáváme nekonečným možnostem, které obsahuje Boží láska. A budeme moci odolávat ďábelskému pokušení, jež nás vede k víře, že zachránit sebe i svět můžeme my sami.“

Vatikán. „Posilněte své srdce“ (Jak 5,8) – pod tímto titulem dnes Svatý stolec zveřejnil poselství papeže Františka k postní době, která letos začíná 18. února liturgií Popeleční středy. Papež své poselství nicméně sepsal již v den liturgické památky sv. Františka z Assisi a to velice přístupným, konkrétním stylem. V první části se zamýšlí nad významem postní doby, která má být časem obnovy, avšak zejména je „dobou příhodnou“ (2 Kor6,2). Bůh po nás nepožaduje nic, co by nám dříve nedaroval, připomíná Petrův nástupce, „milujeme Boha, protože On napřed miloval nás“ (1 Jan 4,19).

Stává se však, pokračuje papež, že pokud se máme dobře a cítíme se pohodově, zapomínáme na druhé (což Bůh Otec nikdy nedělá). Tento sobecký a lhostejný postoj dnes dosáhl světových rozměrů natolik, že lze mluvit o globalizované lhostejnosti. A právě tomuto naléhavému problému papež věnuje své poselství. Lhostejnost vůči bližnímu a Bohu je totiž reálným pokušením také pro křesťany, podotýká, zatímco Bohu svět není lhostejný. Brána od člověka k Bohu se definitivně otevírá ve vtělení, pozemském životě, smrti a zmrtvýchvstání Božího syna, vysvětluje dále a přirovnává církev k ruce, která tuto bránu udržuje otevřenou. Svět však tíhne k uzavřenosti sám do sebe a bránu zavírá. Ruku, tedy církev, tudíž nesmí překvapovat, je-li odmítána, podupávána a zraňována.

V delší, praktické části poselství papež nabízí trojici kroků, kterými se Boží lid může obnovit natolik, aby neupadl do lhostejnosti a uzavřenosti. Svatý otec se obrací nejprve k církvi, poté k farnostem a církevním společenstvím a konečně k jednotlivým věřícím. Každou kapitolu uvozuje citát z Písma, vyjadřující postoj, k němuž papež vybízí.
„Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy“ (1 Kor 12,26). V těle církve není místo pro lhostejnost, která se tak často zmocňuje našich srdcí, zdůrazňuje papež František. Církev svým učením a zejména svým svědectvím přináší Boží lásku, která zlomila smrtící uzavřenost do vlastního já. Je však možné svědčit pouze o tom, co jsme sami zažili, poznamenává papež. Umývat nohy druhým může pouze ten, komu nejprve umyl nohy Kristus. Pouze takový člověk „má s Kristem podíl“ (Jan 13,8), a může tak sloužit druhým. Postní doba je tudíž příhodná k tomu, abychom si dali posloužit od Krista a tím se mu připodobňovali. Církev je společenstvím svatých ve smyslu společenství mezi svatými osobami a společenství se svatými věcmi, píše dále Svatý otec a zejména vyzdvihuje hledisko společného vlastnictví: V tomto společenství nikdo nic nevlastní pouze pro sebe, nýbrž to, co má, patří všem.

„Kde je tvůj bratr?“ (Gn 4,9), obrací se papež k farním a církevním společenstvím. Jsme skutečně tělem, které pečuje o své nejslabší, chudé a nepatrné členy? Nebo se utíkáme do všeobecnosti lásky, která se angažuje daleko ve světě, avšak zapomíná na žebráka Lazara před vlastními dveřmi (Lk 16,19-31)? Petrův nástupce vyzývá k překonání hranic viditelné církve dvěma směry – v prvé řadě ke spojení v modlitbě s nebeskou církví. Nebeská církev neslaví vítězství kvůli tomu, že by se obrátila zády k utrpení světa a sama by se radovala, připomíná papež. Svatí se spíše mohou radovat z definitivní porážky lhostejnosti, nenávisti a tvrdosti srdce. Dokud však toto vítězství lásky nepronikne celý svět, kráčí s námi svatí jako poutníci. Na druhé straně je každé křesťanské společenství povoláno, aby vykročilo do okolní společnosti, k chudým a vzdáleným lidem. Církev následuje Ježíše Krista po cestě, která ji každodenně dovádí až na konec země (Sk 1,8). Takto můžeme v každém bližním vidět bratra či sestru, pro které Kristus zemřel a vstal z mrtvých. Co jsme obdrželi, máme také pro ně. A rovněž tak tito bratři jsou darem pro církev a celé lidstvo. Jak bych si přál, uzavírá papež oddíl věnovaný farnostem, aby se naše společenství stala ostrůvky milosrdenství v moři lhostejnosti.

„Posilněte své srdce“ (Jak 5,8), doporučuje papež v závěru poselství všem jednotlivým věřícím a ptá se: Co dělat, abychom se nedali vtáhnout do víru děsu a bezmoci, které jsou plodem děsivých zpráv a výjevů lidského utrpení?
Svatý otec radí ke třem postojům: za prvé, k modlitbě ve společenství s pozemskou a nebeskou církví, a za druhé ke konkrétním gestům lásky. A konečně, jak doplňuje za třetí, pro nás utrpení druhých lidí znamená výzvu k obrácení. Jestliže totiž budeme pokorně prosit o Boží milost a přijmeme omezenost vlastních možností, posílíme svou důvěru v nekonečné možnosti Boží lásky. A budeme moci odolávat ďábelskému pokušení, které nás utvrzuje v tom, že můžeme spasit sebe i svět.

Prožívejme postní dobu jako formaci srdce, opakuje papež František spolu se svým předchůdcem Benediktem XVI. (Deus caritas est, 31). Milosrdné srdce není slabé. Kdo chce být milosrdný, potřebuje srdce silné a pevné, uzavřené pokušiteli, avšak otevřené Bohu. Z toho důvodu se o letošním postu modleme: „Přetvoř naše srdce podle Srdce svého“ (Litanie k Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu), uzavírá římský biskup poselství k letošní postní době.

Převzato z Vatikánského rozhlasu a ČBK.