Při pohledu na dvě zbylá okna vrcholně gotického presbytáře, nevelkého zbytku zříceniny velkolepého kláštera minoritů v Benešově, na nás skutečně dýchne hloubka minulých věků. Měli bychom si být vědomi, že se ovšem na nejstarší zdivo kláštera ze 13. století nedíváme, ale vidíme oblouky z doby jeho největšího rozkvětu po přestavbě ve dvacátých letech 14. století. V roce 1327, kdy tato přestavba byla dokončena, zbývalo ještě zhruba přes 90 let do zlomové katastrofy, kdy se osudy tohoto objektu zcela změnily. Jaký tedy byl osud kláštera minoritů do dne 19. května 1420, kdy byl klášter vypálen husity, a jeho impozantní zříceniny, která po něm zůstala? Kdo se o ni zajímal? Pokoušeli se příslušníci řádu minoritů, kteří tento klášter provozovali a měli ke zbytkům budovy vlastnická práva, do Benešova vrátit? Jakých vlastně bylo oněch 600 let, které si právě v letošním měsíci květnu připomínáme?

            Počátky minoritského kláštera v Benešově u Prahy souvisí podle nejnovějších monasteriologických encyklopedií, zejména od Milana M. Bubna, se šlechticem Tobiášem z Bechyně z rodu Benešoviců. Ten se věnoval hlavně církevní dráze, ačkoliv kromě toho vlastnil rodové panství (https://cs.wikipedia.org/wiki/Tobi%C3%A1%C5%A1_z_Bene%C5%A1ova. – není zpracováno dostatečně).  Býval dlouhou dobu děkanem. V roce 1247 vyvrcholila jeho kariéra postem kanovníka staroboleslavského. Pravděpodobně ještě rok před tím  (1246) se rozhodl přenést rodové sídlo Benešoviců z původního hradu na dnešním vrchu Karlově v Benešově na nedaleký kopec Konopiště, kde příslušníci rodu sídlili i nadále. Na místě možná ještě staršího kostela při benešovské pevnosti vznikl tak klášterní chrám zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie, podle něhož se pravděpodobně datovala i první benešovská pouť. Historií a archeologickými vykopávkami z tohoto období se především zabývali naši drazí kolegové a spolufarníci pan prof. Petr Kubín a paní PhDr. Libuše Váňová  a jsou částečně zpřístupněny i na internetových stránkách města Benešova (kam se lze dostat i přes tento farní web). Klášter byl přijat mezi řeholní domy za provinciála Bohuslava (1247-1251). Před svou smrtí v roce 1261 sám vstoupil do kláštera, který bohatě nadal, jako konventuál. Nechal zde pro své poměrně rozvětvené příbuzenstvo, které se uplatňovalo v politice např. na Moravě i ve Slezsku, vybudovat komfortní rodinnou hrobku, kam byl rovněž nakonec sám pohřben.

Po jeho smrti přešlo panství na jeho synovce, ještě o něco významnějšího Benešovice. Ten byl rovněž církevním hodnostářem. Stal se dokonce v letech 1278-1296  pražským biskupem (https://cs.wikipedia.org/wiki/Tobi%C3%A1%C5%A1_z_Bechyn%C4%9B) a používal spíše přídomek z Bechyně podle svého rozsáhlejšího dominia. Je pokládán za jednoho z nejvýznamnějších šlechticů své doby.  Známe dokonce i jeho dobové vyobrazení z kostela v Kyjích u Prahy. Městečko Benešov, které mělo charakter pevnosti, často půjčoval přemyslovským panovníkům i jejich dalším královským zástupcům jako opěrný bod v bojích proti odbojnému rodu Rožmberků z jižních Čech. V Týně nad Vltavou vybudoval hrad a založil nové městské centrum. V letech 1286–1296 nechal založit město Horšovský Týn. Je také pravděpodobné, že se zasloužil o založení hradu Konopiště kolem roku 1294 (https://www.zamek-konopiste.cz/cs/o-zamku/historie ).

V roce 1294 klášter vyhořel i s přilehlým městečkem. Majitel benešovského panství se však brzy staral o obnovu vyhořelé lokality. Jeho snahy však pozdrželo úmrtí v roce 1296. V nápravách však pokračoval ještě nový majitel panství Benešoviců, pravděpodobně  bratr Tobiáše z Bechyně pan Milota z Dědic, který budoval i hrad Konopiště (+1307, https://cs.wikipedia.org/wiki/Milota_z_D%C4%9Bdichttps://cs.wikipedia.org/wiki/Milota_z_D%C4%9Bdichttps://cs.wikipedia.org/wiki/Milota_z_D%C4%9Bdic.). Ten definitivně upravil stavbu kláštera. Rozšířil klášterní budovu, postavil refektář a dormitář. Stavěl nový chrám konventu. Stavba probíhala možná i za jeho syna Tobiáše, který byl arcijáhnem královéhradeckým, a nakonec asi v době, kdy benešovské panství patřilo Šternberkům, jimž bylo postupně předáváno. Během 14. až do počátku 15. století obdržel minoritský klášter v Benešově různé nadace od majitelů panství Šternberků i další okolní, často i nižší, lokální šlechty. Rozvíjela se škola i duchovní a kulturní činnost kláštera. Svým významem i výstavností patřil benešovský minoritský klášter hned za stavbu kláštera sv. Jakuba v Praze, který pak ještě dlouhou dobu fungoval a plnil své poslání.

Pohroma, která se ovšem na konci druhé dekády 15. století dala vlastně již méně či více očekávat, vzhledem ke zvýšenému revolučnímu napětí i stykům mezi nově založeným Táborem a Prahou, na sebe nenechala dlouho čekat. Dne 19. května 1420 táhlo přes Benešov do Prahy husitské vojsko pod vedením hejtmana Jana Žižky z Trocnova. Mělo pomoci při obraně pražských měst proti křižáckým vojskům v rámci připravovávané budoucí trestné výpravy. Velitel Jan Žižka vydal rozkaz k zapálení kláštera i přilehlého města Benešova. Zřejmě poměrně brzy po tom, však již pokračoval v tažení do Poříčí, kam nakonec husité dorazili nejspíše navečer. Podařilo se jim přebrodit řeku Sázavu a urazit pouze kus další cesty na katastru dnešní obce Poříčí nad Sázavou.

Zde na husitský šik čekala ovšem ještě jedna nástraha. Jednalo se o tzv. královské vojsko. Královské vojsko se skládalo z několika částí. První z nich velel Petr Konopišťský ze Šternberka, k němuž se připojil podkomoří Václav z Dubé a z Leštna s žoldnéři z obou pražských hradů (údajně 1600 jezdců). Další oddíly tvořili křižáci Zikmunda Lucemburského pod velením svídnického hejtmana Janka z Chotěnic, italského kondotiéra Pippa  Spana z Ozory a kutnohorského rychtáře Václava Doninského (údajně 10 000 mužů, asi jich však bylo méně). V^[podvečer 19. května se těmto jednotkám podařilo husity (bylo jich možná kolem tří tisíc) obklíčit ze všech stran a v prvních hodinách po soumraku proti nim podnikli patrně špatně koordinovaný útok. Došlo k němu v oblasti dnešních ulic Benešovské a Pražské, tedy vlastně již poblíže osady Městečko. Po zde vybojovaném vítězství táborité bez odpočinku vyrazili ihned ku Praze, kde je místní obyvatelé přivítali již v odpoledních hodinách dne 20. května. Stoupenci krále Zikmunda se již k další akci neodhodlali, a tak jejich pochod proběhl bez další ozbrojené konfrontace a takto rychle provedená vojenská akce naplnila svůj smysl.

Vzhledem k rychlosti, s jakou bylo provedeno vypálení benešovského minoritského kláštera, se husité asi nezabývali pronásledováním jednotlivých řeholníků, kteří se tedy rozutekli. Jejich nejčastějším cílem byl minoritský klášter u svatého Jakuba v Praze nebo minoritský klášter v Českém Krumlově. Po čase se asi někteří vrátili do Benešova a zde v skrytu přežívali. Vydrželi až do následujícího 16. století, často i s uvolněnou  morálkou a někdy dokonce prý i se ženami a dětmi. Opravit zničené střechy a klenby však v jejich silách nebylo. Prameny pak o této zkušenosti většinou mlčí a často ani zatím zkoumány nebyly.

Bez střechy i kleneb zůstal také konventní kostel, který představoval stavbu vskutku impozantní. Svědčí o tom také fakt, že mohl své zdi nabídnout pro konání zemských sněmů a sjezdů. První z nich se konal 13. 7. 1451. Původně byl svolán do Prahy na 8. 7. , avšak když se zde začal šířit mor, byl narychlo přeložen do Benešova. Měla zde proběhnout jednání mezi zástupci habsburského panovníka Fridricha III., poručníkem Ladislava Pohrobka a Jiřím z Poděbrad, který byl tehdy nejmocnějším mužem v Čechách. Tehdy římského krále Fridricha zastupoval jako jeho legát biskup sienský Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. Jednání se zúčastnil i tehdejší držitel konopišťského panství, kam Benešov patřil, Zdeněk Konopišťský ze Šternberka. Sněmovní jednání určilo, že Jiří z Poděbrad by se v českých zemích měl stát zemským správcem.

Další sněm se zde konal až roku 1473. Mělo na něm dojít k prodloužení příměří mezi králem Vladislavem Jagellonským a Matyášem Korvínem, králem uherským. Zahájila ho královna Johana 28. 5. 1473 (https://cs.wikipedia.org/wiki/Johana_z_Ro%C5%BEmit%C3%A1lu), která stavům připomněla politický odkaz svého manžela krále Jiřího z Poděbrad a jeho snahu o kompromis mezi katolicismem a utrakvismem. Příměří bylo prodlouženo. Bylo určeno datum jednání nového sněmu do Opavy. Tady byli rovněž zvoleni čtyři direktoři zemští, mezi nimiž byl i někdejší držitel konopišťského panství Zdeněk Konopišťský ze Šternberka https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_Konopi%C5%A1%C5%A5sk%C3%BD_ze_%C5%A0ternberka.  Sněm byl předčasně ukončen, protože mezi účastníky vypukl mor. Na počátku 16. století se pak konaly ještě 3 sjezdy a sněmy. Několik sjezdů bylo ohlášeno, ale z různých důvodů se nekonaly. Zdejší sněmy a sjezdy podporovaly rozkvět a hospodářskou prosperitu města Benešova a ohlašovaly tak vlastně lepší kapitolu jeho dějin, kterou ukončila až třicetiletá válka v letech 1618-1648, zakončená barbarskou vlnou běsnění a drancování švédskými vojsky. To také znamenalo úplný konec nadějí na obnovení klášterních ruin velkolepého kláštera benešovských minoritů. Ty totiž byly ještě na úplný konec švédskými vojsky znovu a důkladně vydrancovány a vypáleny.

Mnohá zajímavá fakta pro toto období dějin kláštera benešovských minoritů najdeme ve  starší historické literatuře, např. v díle Karla Vladimíra Zapa (nakreslil dokonce i kresby), Antonína Podlahy (znalce památek a reálií, pomocného biskupa pražského), Josefa Růžičky  (středoškolského pedagoga a vědce) a jiných někdy i místních badatelů. Později se minoritským klášterem v Benešově zabýval také významný moravský monasteriolog Josef Svátek, čestný člen řádu piaristů. Další poznatky pak shrnul a upřesnil  na konci 20. století (1993) ve své knize Benešov a Konopiště v minulosti, dnes již poněkud a mezi veřejností neprávem  pozapomenutý ale velice významná historik, badatel a organizátor vlastivědné práce na Podblanicku  a znalec regionálních dějin Jiří Tywoniak, k jehož odkazu se však moderní historikové hlásí až do současnosti.

Ačkoliv po třicetileté válce vše nasvědčovalo tomu, že benešovský klášter zanikl definitivně, přesto se našlo ještě několik příznivců, kteří zoufale hledali poslední možnosti, jak minoritský konvent v Benešově obnovit, případně zajistit i jeho přiměřenou prosperitu také v budoucnu. Proto začali hledat příležitost, jak si zcela neuzavřít perspektivu dalšího návratu do Benešova. Již dne 22. 10. 1659, tedy 11 let po osudovém švédském plenění, se na minoritské řádové provinciální kapitule ve slezské Svídnici ustanovilo, že bude jmenován alespoň titulární kvadrián benešovský. Také na dalších provinciálních kapitulách v Pardubicích (21.-24. 6. 1660) a v Praze 1665 (30. 8. – 2. 9.) a 1704 (7. – 9. 9.) bylo doporučeno jednání s majiteli konopišťského panství, hrabaty Jiřím Ludvíkem ze Sinzensorfu, Františkem Karlem Přehořovským a Janem Josefem z Vrtby. Materiály k jednání těchto kapitul se většinou nacházejí v řádovém archivu ve Vratislavi.

Ve 3. čtvrtině 17. století a počátkem 18. století viděli minorité velké ohrožení zbytků zříceniny svého kláštera v aktivitách spojených s povoláním piaristického řádu do Benešova kvůli povznesení zdejšího školství. S tím byla v roce 1680 spojena návštěva Benešova a vyhotovení nejstaršího plánu (spíše náčrtku) města. Jeho autorem byl slánský rektor a piaristický hudební skladatel P. Adalbertus Pelican a S. Michaele, který doprovázel při návštěvě v Benešově svého nadřízeného P. Ambrosia Prachovského a S. Ludmila, provinciála piaristického řádu, který měl sídlo svého provinciála v Mikulově na Moravě. První pokus o založení piaristické koleje dopadl neúspěšně.

Na začátku 18. století povolal hrabě František Karel Přehořovský piaristy do Benešova znovu. Tentokrát byla jednání v roce 1703 zdárná a od roku 1704, zejména pak v roce 1705 a v dalších letech byla úspěšně realizována. Při tom se naplnily obavy minoritů o stav zříceniny kláštera. Piaristům bylo totiž od vrchnosti dovoleno používat na stavbu nové piaristické koleje zdivo a další materiál ze zříceniny. Postupně se objevovaly protesty minoritů proti tomuto jednání, které trvaly až do třicátých let 18. století. Jejich vrcholem bylo přednostní sepsání spisu významného historiografa minoritského řádu Matyáše Kollenbergera o  dějinách minoritského kláštera v Benešově. Kollenberger (1689-1757), který většinou stál v čele konventu ve svém rodném městě Mostě, byl v letech 1738-1741 také provinciálem české minoritské provincie a v době války o rakouské dědictví, kdy nebylo možné svolávat provinciální kapituly, zastával v tomto směru i úřad trvalého definitora.

Dosáhlo se toho, že náhrada za použitý materiál byla za piaristického rektora P. Eugenia Sebastianiho z Častolovic a Matre Dei a jeho následníka P. Lamberta Agadoniho a S. Theodoro  byla proplacena, případně i jinak vrácena minoritům do Jílového u Prahy. Ti zde v roce 1623 založili nevelkou rezidenci pražských staroměstských minoritů s kaplí Panny Marie Loretánské a byli v městečku velmi oblíbeni, Na počátku 18. století chtěli rezidenci rozšiřovat a svůj plán mohli realizovat pouze kvůli náhradě za zdivo v roce 1706, většinou v naturální formě. Dokončení oprav zřejmě mělo být znovu zaplaceno z benešovských reparací. V roce 1739 o ně přišel podle záznamu v kronice benešovkých piaristů s rektorem Lambertem Agadonem jednat minorita Knobloch z Prahy. Vzhledem k tomu, že další renovace v Jílovém proběhly v roce 1781, se asi o závažnou položku nejednalo.

Snaha Matyáše Kollenbergera si úředně v roce 1739 zajistila i prohlídku zříceniny s komisí z dalších členů řádu. Minorité požádali 15. 7. 1739 písemně císaře o souhlas s postavením kaple pro jednoho či dva řádové kněze.  Žádost však nebyla vyřízena. O prohlídce zříceniny s komisí se mluvilo na provinciální kapitule v Hradci Králové 22. 8. 1739. Až do konce 18. století se v minoritském řádu zachovávala volba kvadriánů pro benešovský konvent. Vzhledem k marnosti svých snah však nakonec minorité rezignovali. Po konfliktu mezi benešovskými piaristy a minority zůstal v mikroregionu mezi řády jakýsi odstup. Daleko vřelejší byly např. vztahy benešovských k sázavským benediktinům nebo františkánům ve Voticích. Nelze však ani vyloučit, že s minoritskými obnovnými plány a programy nesouhlasily tehdejší státní a možná i církevní orgány. Tato pravděpodobnost mohla být s přibývajícími lety velmi reálná.

Na závěr si tedy můžeme uvědomit, že založení minoritského kláštera v Benešově bylo velmi dlouhodobou duchovní investicí, která měla i hluboké duchovní kořeny, jež dodnes v benešovské kulturní tradici přetrvávají. Je to především v data současného benešovského posvícení, původně vlastně poutě.  Je třeba si uvědomit, že zamítnutí požadavků na vznik minoritské rezidence přineslo ochuzení náboženského a kulturního života. Bude na budoucích církevních historicích, aby se pokusili odhadnout, jak velká tato ztráta vlastně byla.

Václav Bartůšek