Budova někdejších piaristických škol v Praze Na Příkopě

Jednou z nejdůležitějších modliteb, kterou se v piaristických školách modlili jejich studenti a žáci před vyučováním, byla modlitba Přijď, Duchu Svatý, což jistě přispívalo k všeobecnému prohloubení pozornosti žáků i ke zvýšení úrovně výuky. Jak tedy vypadalo rozvržení výuky od samotného zakladatele řádu sv. Josefa Kalasanského do jednotlivých stupňů, které se snažil zakotvit v řádových pravidlech k roku 1621? Jak konkrétně se projevovalo působení řádové výuky i v následující době?

Obecně lze říci, že to byly body, které se postupně během další existence řádu, tedy i po smrti jeho zakladatele, neustále zdokonalovaly a rozvíjely na jednáních řádových kapitul (sc. shromážděních), které se konaly zpravidla jednou za tři roky nebo podle potřeby. Generální kapituly řádu se scházely v hlavním (generálním) řádovém  domě sv. Pantaleona v Římě v blízkosti Piazza Navona. Kdo poznal alespoň zběžně počátky piaristického vzdělávání, nemohl zůstat na pochybách, že se řádové vzdělávání bude štěpit do dvou větví – praktické a humanistické, které spolu budou ovšem velmi úzce spjaty.  Pedagogické mistrovství piaristů spočívalo v tom, že se piaristé snažili zprostředkovat praktické spíše přírodovědné a exaktní vzdělání i těm studentům a žákům, kteří by se k němu kvůli zvládnutí klasických jazyků, což se někdy žádalo, předem nedostali. Ačkoliv nedávali vždy přednost klasickým jazykům, vyučovali je i novými úspěšnými metodami. Pozoruhodných výsledků dosahovali piaristé i při studiu hebrejštiny a též moderních jazyků, zejména francouzštiny ve 2. polovině 18. století.

Pozůstatky piaristického učiliště při kostele S.Michaele ad Ripam v Trastevere

Vzdělávací činnost prodělala stejně jako celý piaristický řád vývoj, který v sobě zobrazoval proměny i stav řádu v určité etapě a možnosti vzdělávání v něm. Nejznámějšími piaristickými učilišti byly školy v Římě, Collegium Nazarenum a technické učiliště při kostele S. Michaele ad Ripam v Trastevere. Známé bylo také piaristické filozofické učiliště ve Florencii, kde v 17. století působili známí a žáci Galilea Galileiho. Piaristé zdokonalovali své školství ve všech svých předalpských i zaalpských řádových provinciích. O uvedení pedagogických myšlenek sv. Josefa Kalasanského a o celkový pozitivní rozvoj piaristické pedagogiky se zasloužil především řádový generál (1692-99) P. Joannes Franciscus Foci a S.Petro (*1650 Mutina v Itálii,+ 1699 Řím). O celkový rozvoj školství piaristů  na prahu osvícenství v polovině 18. století a krátce po ní se zasloužili především dva řádoví generálové, P. Paulinus Chelucci a S.Josepho (*25. 4. 1681 Lucca, + 17. 1. 1754 Řím) a P. Eduardus   Corsini a S. Silvestro (*4. 10. 1702 Modena, + 30. 11. 1765 Pisa). Byli rovněž podporovateli rozvoje piaristického vzdělání vůbec. Jejich myšlenky ovlivnily také jednoho z největších středoevropských pedagogů, polského piaristu Stanislawa Hieronyma Konarského, zakladatele proslulého Collegia Nobilia, šlechtické akademie ve Varšavě.

Také v jiných provinciích si shromažďovali piaristé poznatky, o nichž bychom mohli říci, že byly jakýmsi předobrazem dnešní srovnávací pedagogiky. Na základě dílka P. Daniela Podgorského získali piaristé poznatky o školství anglických panen. Informace o školství ve Francii zprostředkoval piaristům v českých zemích  jejich řádový kolega P. Ludovicus  de Villacourt a S. Anna (*28. 12. 1703 Lotrinsko., + 18. 7. 1789 Kirn), který byl Francouz. Bylo to důležité zejména proto, že na začátku 18.století  založil ve Francii sv. Jan Křtitel de lla Salle školské bratry, kteří byli laiky a propagovali výuku pouze v domácím jazyce.Byl to tedy pravý opak pedagogického modelu, který přinesl zakladatel jezuitského řádu sv. Ignác  z Loyoly v 16. století. Piaristé se tedy se svými pedagogickými myšlenkami dostali mezi tyto dva pedagogické systémy a jejich kombinací prosazovali své pedagogické mistrovství i oni. Hlavní rozdíl mezi jezuity a piaristy byl ve způsobu výuky matematiky a praktických exaktních věd. Piaristé toto vzdělání završovali tzv. aritmetickou třídou.

Po školských reformách Marie Terezie a Josefa II., kdy došlo k zpoplatnění piaristického školství v rámci celostátních nařízení, takže tomu piaristé nemohli zabránit, a redukování dříve intenzivních vztahů mezi generály řádu v Římě a provinciály v Mikulově (později ve Vídni a v Praze) na formální úroveň, se piaristický vzdělávací systém rozvíjel i zde. Piaristé učili na hlavních školách a též na středních školách i šlechtických učilištích vysokoškolského charakteru, např. na Tereziánské akademii ve Vídni nebo na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Ještě před vznikem hlavních škol před samými reformami si kolem 1770 zasloužila pozornost výuka podvojného účetnictví (scripturae doppiae, doppelte Buchhaltung). Na konci 18. století a v první polovině 19. století můžeme najít na univerzitách ve Vídni české piaristy – Mikuláše Adaucta Voigta, který u piaristů ve Slaném i studoval,  a později Františka Casiana Halašku. Profesor filozofie a teologie na univerzitě ve Vídni Jan Nepomuk Ehrlich se stal  zhruba v polovině 19. století zakladatelem fundamentální teologie. Takových příkladů je možno určitě najít i více.

Pamětní desky Jana Evangelisty Purkyně a Mikuláše Adaucta Voigta na budově gymnázia (kdysi piaristického) v Mikulově na Moravě

Piaristé byli i vynikajícími učiteli. Proto není divu, že z jejich škol vyšlo velké množství významných žáků. Postupně připravovali žáky, většinou děti měšťanů a úředníků, pro různé obory, např. i lékařství, vojenství apod. Proto můžeme mezi jejich žáky najít i tak významného lékaře, jako byl Jan Evangelista Purkyně. Ten měl být původně piaristou, ale láska k vědám o člověku u něho převážila. Z významných vojevůdců získal od piaristů pevné základy u nás velmi úspěšný a od Žižkových dob nejvýznamnější vojevůdce, polní maršál rakouské armády Josef Václav Radecký z Radče, nebo i jeho méně úspěšný mladší kolega polní zbrojmistr Benedeck, který i přes porážku v bitvě u Hradce Králové náležel k vynikajícím odborníkům. Podobně i v Polsku vynikl později ve vojenství žák piaristů Tadzeusz Kosciuszko.

Václav Bartůšek