(* Monteclavo Irpino, 29. 9. 1710, + Campi Salentina, 15. 7. 1766)

Sv. Pompilius Maria Pirrotti a S. Nicolao se narodil v kampaňském městě Monteclavo Irpino. V roce 1727 (2. 2.) vstoupil do piaristického řádu a zhruba o rok později složil v Neapoli slavnostní sliby. Na kněze byl vysvěcen v Brindisi v roce 1734. Po výuce na různých piaristických učilištích jižní Itálie i kariéře kazatele se stal rektorem v koleji v Campi Salentina a asistentem provinciála nově vzniklé provincie Apulie. Ve své kazatelské, teologické a řádové činnosti vystupoval proti jansenismu. Propagoval uctívání Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, Panny Marie a zakladatele řádu piaristů sv. Josefa Kalasanského.

Svou apoštolskou a misionářskou činnost provozoval v jižní Itálii (Neapol), Melfi u Potenze, v Emilii Romagně a nakonec i v Campi Salentina (u známého města Lecce). Byl milován zejména chudými věřícími, od bohatých sklízel spíše ústrky. Mimořádným apoštolem růžence za duše v očistci se stal právě svatý Pompilio Pirotti. Svými růženci vstoupil prý do důvěrného přátelství s dušemi v očistci, které mu projevovaly vděčnost za posilu, jakou jim skýtal touto modlitbou. Důvěrnost došla tak daleko, že světec při modlitbě slyšel, jak duše odpovídají druhou částí Zdrávas, Maria. Proto často říkával – Jak velkou lásku můžeme duším prokázat, když se za ně modlíme co nejvíce růženců! Za tuto činnost byl blahoslaven papežem Lvem XIII. 26. 1. 1890 a svatořečen papežem Piem XI. 19. 3. 1934.
Brzy po jeho smrti se informace o tomto vynikajícím piaristovi dostaly také do českých zemí, zejména na Moravu. V dubnu 1767 se můžeme v zápise provinciála českomoravskoslezské provincie (1757-1760 a 1766-1768) a řádového generálního asistenta v Římě (1760-1766) P. Guidona Nichta ab Angelis (*17. 12. 1709 Osek, + 23. 2. 1789 Mikulov), setkat i s prvním popisem zázraků později svatořečeného piaristy P. Pompilia Maria Pirrottiho a S. Nicolao. Mluví se o něm v provinciální řádové kronice vedené od roku 1758 řádovými provinciály v Mikulově. Kronikář připomíná zejména uzdravení nemocných, které se událo u jeho hrobu v piaristickém kostele v Campi v jihoitalské provincii Apulii. Měl zřejmě zprávy od svých nedávných spolupracovníků v Itálii. O Pompiliovi pravděpodobně věděl také benešovský kolega P. Guidona P. Jeremiáš Soudný a Matre Dolorosa (*2. 10. 1702 Benešov, + 19. 3. 1768 Kroměříž), který byl v letech 1760-1766 provinciálem českomoravskoslezské piaristické provincie v Mikulově. Řím též v roce 1766 navštívil. Je však možné, že se oba piaristé se situací v Itálii mohli seznámit i z autopsie, protože se z Říma spolu vrátili na podzim roku 1766.
Sledujeme-li život a působení svatého piaristy P. Pompilia Pirrottiho, je udivující, jak dokonale sladil všecky tři složky svého církevního působení i přes osobní potíže a svůj špatný zdravotní stav. Stal se hluboce vzdělaným piaristou, výborným filozofem i teologem, Zároveň byl i vynikajícím učitelem a řádovým organizátorem i piaristickým reformátorem. Při dodržování slibu řádové chudoby došel tak daleko, že splynul se svými chudými z jižní části Itálie, kde působil. Dalo by se říci, že byl vlastně již tehdy jakýmsi misionářem milosrdenství. Proto jeho uctívání nebylo zapomenuto nejen v oblasti jeho působení a v Itálii vůbec, ale i ve střední Evropě, v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku a vlastně i u nás.
Autor: Václav Bartůšek